V úterý ráno nebe jako pytel zatažený. Jedu do Božanova, takováto rozhodnutí jsou u mne častá. Ve chvilce mám na voze vše potřebné, pes leží pod vozem a čeká, nesmím ho tu nechat, neunesl by, odjet bez něj. Spokojeně jedeme na Pasa, závora do lesa je zamčená, musíme až pod Pasa. Docela mi ty závory vadí, jsme ekologický povoz, ale chápu lesníky.
Je třeba dodělat ten můj srub. Muž mi pomáhá dodělávky, ty jsou nejhorší a trvají nejdéle. Občas si připadám jako v ovčíně, protože zatepluji deset centimetrů ovčí vlnou. Všechno to voní po ovečkách, ovečkovinou. Možná že jsem zakletá ovčí babička. Je mi tu dobře, klid, pohoda.
Musím domů, navštívit zubaře. Je třeba sušit seno, no sušit, musíme ho doslova krást po troškách, počasí pod psa, leje, leje....
