Mohu říci, že Krušné hory nejsou jen krušné, ale také moc krásné.
Na náhorních plošinách je nádherný výhled na všechny strany. Dole v údolí vypadají horské kopce jako kupy od krtka.
Míjíme hodně jezírek černých jako noc.Voda je úplně hnědočerná a díky rašeliništím chutná po jehličí
Všímám si, že hory už nejsou tak zdevastované jako dříve. Obrovské hektarové plochy jsou osázené. Nevím, jaký to má význam, ale je tu hodně už vzrostlých stříbrných smrků, které už v nové výsadbě nejsou…..Podle mě je dobře, že se na obnově hor pracuje.
Cestu po horských hřebenech doporučuji všem cyklistům, běžkařům i turistům. Je nádherná.
Mám většinou štěstí na dobré lidi. Možná i proto, že mám tak neobvyklý dopravní prostředek.
Vždy se najde dobrá duše, která mi pomůže třeba jen s maličkostí.
Někdo nemůže vůbec pochopit, jak se obejdu bez vany, make-upu, pohodlí, televize…….
Teprve ten, kdo zkusí chvíli takhle žít pozná, jak málo potřebuje ke spokojenosti a k životu.
Moje sestra mi říká: „Prosím tě, co děláš, když odpočíváte?“ Jéjej, to je otázka. Musím si vyprat, nanosit vodu, zapálit oheň, vyčistit a namazat postroje, uvařit, nakoupit, opravit……
Zrovna nedávno jsem si vyměňovala v předních kolech dráty.
10.7.
Jedu po cyklotrase směr Děčín. Všude je plno aut zaparkovaných po příkopech. Houbaři.
Co to slyším? Stále někdo troubí. Jede stará „škodovka“ , v ní dědek a troubí na celé kolo. Asi hledá svou bábu, co mu zabloudila v lese. Kdyby projel jednou, tak nic neřeknu, ale on jede nejméně 4krát a stále troubí. Je to bezohlednost vůči všem a všemu.
Děčín teď večer nechci projíždět, Jívka už je unavená, já také. Přespíme na takovém zanedbaném plácku.Asi nikomu nepatří. Nikdo nic nenamítá, dokonce mi jedna paní přinesla balíček dobrot. Není to poprvé, co mi lidé dali nějakou tu maličkost. Někdy to ani nepotřebuji, jindy jsem moc ráda, protože není kde nakoupit.
Brzy ráno (5:30) projíždíme Děčínem. Není provoz, směrem na Liberec je to docela stoupák, ale vše zvládáme v pohodě.
Přední kola jsou opět taková vachrlatá, musím se někde pozeptat a poprosit o pomoc- opravu.
Přední kola opravdu moc trpí. Daří se mi sehnat šikovného hocha. Nakonec mi poradil, kam mám s vozem zajet a odpočinout si. DÍKY ZA VŠE.
Těch zážitků je tolik, že se zapomene jedno pro druhé. Teď jsem si vzpomněla, jak jsem jela přes Krušné hory, v Německu byly všechny louky jak vyholené, prý vše sklidili a svezli do sušáren na granule. Naše louky pořád čekají na lepší počasí, aby se mohly posekat……….
Večer ještě slyším takový podivný zvuk. To je snad vlak na páru? Opravdu. Historický vláček na páru, ani nekouří…….
Polámaná kolečka jsou v pořádku a jedeme dál. Opět jsem zabloudila. To proto, že jsem se ptala starého pána na Kytlici, on mi asi špatně rozuměl a poslal mě na Kunratice……..Ale není čeho litovat, je to pěkná, záživná cesta. V podvečer jsem řešila problém- zůstat ve špatné stáji s jistotou ustájení, ale s opilým stájníkem, nebo jet do nejistoty a spát venku? Raději jsem jela dál do nejistoty. Spíme venku, o nic nám nejde, jen nás štípou hovada a mušky. To jsou ty cestovní radosti a starosti…………. Už 2 dny jsem nenarazila na vesnici, ve které by byl obchod, nejedla chleba….Potřebuji doplnit zásoby. Je třináctého(13.), pátek. Mobil mi nefunguje, automat je na kartu, vše je naruby. Únava pracuje, deprese….. Ptám se na cestu, setkávám se s nezájmem. Jsem zoufalá. Nevím, kudy můžu jet, neznám to tu. Až v jedné vesnici při nákupu mi ochotně a velice dobře poradili cestu přes les a louky. Je to nádherná trasa. Chmury se doslova rozplynuly, je mi lépe. Jen se podivuji, jak jsou lidé bez zájmu.
Ptám se paní v Petrovicích: „Nevíte, kde tudy vede turistická cesta červená, modrá a zelená?“ „Já nevím, to je asi až tam vzadu.“ Popojedu o
Další věc, která mi doslova zvedá adrenalin, jsou naházené věci v lese.Samé plasty z aut, pneumatiky, celé pytle všeho možného. Přitom je všude možnost odpad odložit na sběrných místech. Je to bezohlednost.
Moc se mi líbí lužická architektura rodinných domků a statků. Jsou všechny stejné a přitom každý jiný, všechny mají své kouzlo. Je až s podivem, jak ti staří řemeslníci uměli tu přírodu využít, ne zneužít. Všechny původní domy mají na střeše břidlici. Patníky, dláždění i vodní toky jsou regulovány břidlicí.
Setkávám se s mladou paní, která se svým mužem projela Mongolskem. Vypravovala mi zážitky z koňských závodů. Každoročně se jich sjede na stovky. Žádné přepravníky, pěkně po svých. Jdou 30km na start, odstartují a těch 30km zpět závodí. V cíli z nich stírají pot. Je to závodní rituál-zápas muž proti muži. Tato země žije koňmi.
Kolikrát mi bylo řečeno, že toho koně trápím. Já si myslím, že ne. Koně, kteří jsou 23hodin ve stáji a na 1 hodinu jdou trénovat, jsou možná víc trápení, než ta moje. Během dne několikrát odpočíváme…..
Ve stáji, kde odpočíváme nyní mají hříbě, albína. Je to zajímavé. Cestou jsem se taky setkala s telátkem, které nemělo téměř žádnou srst. Bylo úplně holé, jen od kolen dolů a konec ocasu mělo osrstěné. Jinak bylo velice spokojené. První dny života muselo nosit svetr, aby mu nebyla zima.
18.7.
V obci Bílý Potok spíme na bývalé střelnici. V jedné uzavřené kabině prý přežívá bezdomovec, tak mu asi dělám konkurenci. Jsme tu spokojené. Máme vodu, trávu, seno, vše je po ruce.
Všichni tři se dáváme do pucu. Místní mi doporučují trasu směr Smědava, Jizerka. Je tam prý závora, ale klíče mají lidé na chatách.
Jedeme brzy ráno, pes běží podél vozu, je malý provoz.
První závora je otevřená, co jiného nám schází? Právě to, aby nám NĚKDO otevřel druhou závoru. Na Pešákovně prý klíče nemají, jen majitel a ten je v Děčíně. Tak to je mi dost platné. Lítám od jedné chaty k druhé. Hájovna je celá otevřená, okna, dvéře, ale nikdo nikde. Rozzlobená jdu zpět. Na Pešákovně mají radost, přímo do tváře se mi šklíbí.
Až na začátku obce stál hajný a hlídal druhou cestu(asi
Byla jsem s velkým poučením vpuštěna přes závoru jednou paní, která tou samou cestou přijela TRABANTEM! Prý mám mít povolení od patřičného úřadu. Tak my, ekologický cestovatelé máme problém se závorou v CHKO a smradlavý TRABANT tam může jezdit? Tato cesta byla zhotovena za podpory EU speciálně pro postižené, aby byla přístupná s vozíčkářům. Nejsem motorista, jen turista s koněm a i přesto je ta závora pro mě veliký problém. V Harrachově mi říkali, že je to od nich normální schválnost. Měli by se nad tímhle závorovým systémem zamyslet. Jistě by se daly na neposlušné řidiče vymyslet i jiné PÁKY. Osvědčilo se mi pořekadlo: „Nechval dne před večerem“. Tu nádheru zakalila jedna hloupá závora, spíš jeden hloupý člověk.
Už jsme v Krkonoších, tedy v Podkrkonoší. My tři jsme ochutnali snad všechny potoky a potůčky ve všech našich horách.
Máme dobrou vodu, dá se pít.
Už ani nevím, kdo mi říkal, že dobří, chodiví koně jsou dovezeni z Ameriky od Indiánů. Mám 2 velká brka z páva, udělám naší Jívce čelenku a bude dělat indiánskou babičku……… J
20.7.
Pomalu, ale jistě se blížíme k domovu. Až na samém konci Jánských lázní u Hofmanovy boudy se setkávám po více než třech měsících se svým mužem. Radost je oboustranná. Od šéfkuchaře hotelu dostávám pozdní oběd s dezertem. Tento kuchař je v okolí vyhlášen. Specielně za jeho koláčky jezdí spousta lidí.
Jak jsem si všimla, za tu dobu, co jsem v Jánských lázních nebyla, se mnoho změnilo k lepšímu. Domy jsou opravené, jejich okolí upraveno, většina budov je sice dřevěných, do jejich konstrukce se nedá moc zasahovat, ale majitelé se snaží. Pes Ben vběhl muži do auta a už se nemínil hnout, no co, tak pojedeš domů. Doma prý chodil jak tělo bez duše, ani nežral, najednou jsme nebyly s ním.
Jedeme přes Svobodu n.Úpou, Trutnov, začíná teplo. Jívka je doslova mokrá, celou dobu je v poklusu. Kolem mě projíždí motorkářka s nádhernou motorkou. Na helmě má dva červené čertovské růžky. Je to pěkná, fešná čertice. Za chvíli jede vedle mě potichu, aby se koník neplašil a povídá, že už mě několikrát viděla. Prý se jí líbí můj způsob cestování.
Musím sjet na stranu, je třeba si odpočnout. Najednou je kolem spousta lidí, někteří o mé cestě vědí a přejí mi dobrý návrat, pro jiné je to novinka. Nemám odvahu vytáhnout plynový vařič a uvařit si něco k jídlu. Romští obyvatelé mají ohledně koně takové otázky, nad kterými zůstává rozum stát.
„Čertice“ i se svoji dcerou za sebou nás jede navštívit a upozorňuje, že za chvíli pojede asi 200 motorek. Prý mají menší vyjížďku. Zanedlouho je opravdu slyšet hukot motoru.
Mávám, oni pozdrav opětují, je vidět, že o nás vědí, asi jim řekla o naší spanilé jízdě.
Většinou na své cestě zdravím cyklisty a motorkáře.
Postrojuji kobylku a beru na kozlík malého hocha, který mi přinesl pro koně vodu. Moc hezky se choval k nám a hlavně ke koníkovi. Volám na jeho mamku, že ho kousek svezu.
Z hospody vypadli tři podnapilí chlapíci a hned začali: „Jé vole, bílej kůň, kurva, bílýho koně jsem ještě nikdy neviděl.“ „A bílý myšky jsi viděl?“ „Kurva, vona to je ženská vole!“ „Jé vůz vole.“ „Já v tom voze budu bydlet s ní.“ Tak to pěkně děkuji………….
21.7.
Teprve v Poříčí, kousek před elektrárnou stavím na jídlo. Při té příležitosti se ptám na ustájení. „Jeďte tady kousek nahoru, tam vás vezmou.“ Také že ano.
Velká rodina se spoustou koní, koňský ráj. Hlavně, že si ta moje statečná holka může odpočnout. Je o ni dobře postaráno. Několik dnů si odpočíváme, potřebujeme to všichni.
Už abych byla doma. Vždyť to je opravdu kousek, co by kamenem dohodil.
Po takové dlouhé době se mi opravdu stýská.
Hospodář volá do stáje Dvorka u Studnice, jestli mají místo. Na jeden zátah bychom tu cestu domů nezvládli. Jsme zváni, určitě máme zajet, čekají nás.
Pamatují si nás ještě z dřívější návštěvy, prý se o nás hodně bavili. Ve Vernéřovicích (Jívce) se stavuji nakoupit. Každý nás zdraví a mává. Jedni manželé staví a zvou nás k sobě na chalupu. Nejde to, musím jet dál.
24.7.
Na Dvorkách už na nás čekají, prý vědí o každém našem kroku. Někdo jim hlásil, kde se nacházíme. Upřímně jsme vítáni. Cítím se tu jako doma, už abych tam opravdu byla. Dostávám návrh, že nás doprovodí v sedle. Je to výborný nápad.
Po snídani se chystáme na odjezd. Šéfová s kamarádkou sedlají. Nastala situace, kterou jsme nikdo nepředpokládal. Jejich koně se báli mého zeleného vozíku. Jeden se lekl tak, až si sednul na zadek, shodil jezdkyni a utekl. Nakonec se po dlouhém zdráhání s naším vozíkem seznámil a zklidnil. Jiráskovy skály projíždíme cestou necestou. Nic nás nezastaví, Jívka chytla vítr, Klůčankou se doslova řítí. Zná to tady, nikde nechce zastavit. Žene jen domů a domů. Jedeme Pěkovem, nikdo nikde, je čas oběda a všichni jsou v práci. Dojíždíme k našemu domu a v tu chvíli to začalo. Jekot, ale jaký. Jívka řičí, Jiskra ječí, jako když ji na nože bere. Teprve když pes Ben zaštěká, pán domu se objeví ve dveřích.
To je radosti. Honem odstrojit Jívku, ta žene ke své roční kobylce. Všichni se objímáme a máme radost. DOKÁZALA JSEM TO.
25.7.
ODPOSLECHY:
Při svých koňských cestách se dozvím všelijaké historky, o které se ráda podělím.
1.)
Asi v 80.letech se zakladatel psích, tažných, saňových plemen u nás vydal do Ruska s 18-ti psy.
Jeho trasa vedla přes Sibiř na Kamčatku. Původně s ním měl jet jeho syn. Nevím důvod, prostě jel sám. Na trase si do určitých stanic nechal poslat pro psy a sebe proviant. Neznám průběh jeho cesty, ale ti psi mu prý několikrát zachránily život. Domorodí obyvatelé ho prý chtěli několikrát okrást. On tleskl, všichni psi se kolem něho seběhli a bránili ho.
Se svým synem se setkal až na konci své cesty. O této cestě napsal knihu. Jistě je tato kniha velmi zajímavá, ráda bych si ji přečetla. Na každé rozhodnutí, za každé situace byl sám. Mám to vyzkoušené sama na sobě, co to znamená.
2.)
Z první světové války se vracel starý legionář přes celé Rusko domů na koni. Prý se zařekl, že se nebude holit ani stříhat, dokud se nevrátí domů. Opravdu se na koni dostal až domů, někde k Jaroměři. Celá ves se přišla podívat do hospody na něho, jak ho budou stříhat a holit. Dožil, snad i pracoval v nemocnici jako lapiduch……….
3.)
Prý se zkoušelo, kdo dojede na určité místo dřív. Zda koně ve spřežení, nebo jezdci v sedlech. V cílí byli dříve koně v zápřahu. Důvod? Pro koně je přirozenější běžet, třeba i táhnout, ne nosit. To si uzpůsobili lidé pro své potřeby.
4.)
Ve většině případů jsou huculové pod sedlem vytrvalejší než lidé. Po 80-ti km se musí lidé nechat sundat, ale kůň je druhý den opět schopen další jízdy.
I koně se musí na zátěže připravit……..
5.)
Koně křísnutí arabem jsou vytrvalejší, déle trvá než se zapotí a unaví.
Jak jsem si u Shagaya-Arabů všimla, málo pijí.
6.)
Chlapi po týdenním putování v sedle, nemytí, neholení, kuřáci a také pijani se stavili v masně, že si nakoupí maso na další tůru. Po nějaké době, když se kovbojové začali pod oblečením potit, prodavačka řekla: „Prosím, otevřete někdo dveře, tady se nedá dýchat.“ Teprve v tu chvíli si uvědomili, že smrdí a vypadli. Jen nevím, zda s masem nebo bez něj.
7.)
Troubení, to je věc. Jedna paní mi vypravovala, jak holčina jela v sedle na koni. Její kamarádka, která jela autem ji chtěla pozdravit, zatroubila, kůň se vzepjal, holčina spadla. Měla zlámanou ruku. I dnes po pěti letech má ruku pokroucenou,omezený pohyb. Jen jedno hloupé zatroubení……….
8.)
Víte, jak se správně odbočuje do leva s koňským povozem? Vše jako na motorce, jen v levé ruce držíme bič a ukazujeme bičem, že odbočujeme. Jsou ale řidiči, kteří jsou schopni předjet na plné čáře, před nepřehledným vrcholem a ještě mi zamávají. Co k tomu dodat?
SHRNUTí úvaha,
Není jednoduché napsat malý souhrn událostí a pocitů. Vzpomínky stále zůstanou. To, že někdo podnikne takovouto cestu je zcela logické, ale že to budu zrovna já jako první, to bych si nikdy před pěti lety nemyslela. V jedné slabé chvilce jsem seděla ve voze s hlavou v dlaních a říkala si,co jsem si to zase vymyslela? Já to vzdám!“ Všemu byla na vině únava a deprese, prostě jsem byla na dně. Ale po vydatném odpočinku jsem ten svět viděla opět veselejší. Mrak chmur se rozplynul a bylo opět dobře.
Často jsem byla zoufalá, protože nebylo možné najít pro Jívku stáj. Kobylka byl pro mě motor, o který je nutné se starat. Pro Jívku jsem byla stádo, byly jsme ve vzájemném kontaktu. Pro psa jsem byla smečkou a já byla jen sama.
Nebyla to jen únava, stesk, úžeh, slabá chvilka, kterou jsem řešila povídáním po telefonu se svým mužem. Můj MUŽ, to je osobnost. Pomáhal mi, jak jen to bylo možné. Jsem mu velice vděčná za vše, on to ví. Zrovna tak jsem vděčná každému, kdo mi třeba jen trochu pomohl, nabídl stáj, vodu, jídlo, radu, parkování. Jistě, jsou i nehezké vzpomínky, ale ty se nějak zasunou do pozadí a ty hezké je doslova převálcují.
Hezkých pocitů mám na rozdávání. Na svůj výkon jsem pyšná. Doslova jsem si splnila SEN, sen sama pro sebe. To, že jsem se o své radosti a trápení rozdělila i se čtenáři Náchodského deníku, nebyl pro mě žádný finanční zisk. S redaktorkou Zuzanou Kubečkovou jsme se o zveřejnění dohodly předem jen ústně.
Mám radost, že na mě lidé mávají, jistým způsobem si to i zasluhuji. Možná, jako koňák z leknutí jsem trochu zahanbila mužské. Tato moje cesta bude jistě podnětem pro mnoho jiných spřízněných koňských duší.
BROUMOVSKEM
Ve středu jsem přijela po 102 dnech toulání a opět jedu. Je sobota, 28. července. Ráno v 8:30 mi volá rádio Hradec Králové. Je to živý vstup do vysílání o mé cestě. Chci touto cestou Broumovskem uzavřít kruh kolem naší krásné zemičky. Tentokrát si přibírám ke kobylce její hříbě. Je to pěkné patnáctiměsíční hříbě, které čekalo na svou mámu doma. Jedu pod Pasa směr Křinice. Kobylky si svižně vykračují, musí se spolu opět sehrát v chůzi. Malá chce každou chvíli vyrazit a předběhnout mámu, nejde to, je uvázaná k ojátkům. Přijíždíme do Martínkovic k Vláďovi Tomášovi. Doma je jen jeho žena, Vláďa má po operaci srdce.
Prý se o mně právě bavili s vnuky. Oni o vlku a vlk je přede dveřmi
Maruš nemá mnoho chuti se vybavovat, tak jedu dál do mého rodiště, Božanova, k bratrovi Jiřímu.
Božanováci mi mávají, volám na ně: „Ztracená dcera se navrátila.“ Mám radost, že mi lidé fandí. Musím se v Božanově zdržet, jsem unavená tak, že nemohu ani chodit. Únava je asi následkem mé cesty. Volají mě ze SLOVENSKÉ TV JOJ. Točí s námi malý šot.
1.8.
Při zpáteční cestě se stavuji u starého koňáka, pana Žáka ve Velké Vsi. Okamžitě kontroluje obě kobylky.
Při projíždění Broumovem jsem až překvapená, jak mi lidé mávají a dávají najevo sympatie k nám.
4.8.
Jsem se svým mužem pozvaná od manželů Tučkových na otevření koňského ranče v Horním Adršpachu. Povozů jede ze Žďáru n. Metují hodně. Jíva jede jako na závodech, nedá se udržet. V „Ádru“ se scházíme s celou škálou koňáku s povozy i v sedle. Nálada všech je výborná, každý chce vědět něco o mé cestě.
Pří zpáteční cestě si s Jívou nevím rady, jede jako o život. Kopec nekopec, žene.
Asi chce být co nejdříve doma.
6.8.
Dále se stavuji také v Jetřichově u Ládi Retra, který mi vždy poradí a vysvětlí vše, co potřebuji kolem koní vědět. Také musím jet ke kováři sundat podkovy. Jívka si konečně odpočne od těch želez na nohách.
Pan Derner z Vernéřovic nás už čeká, okamžitě prohlíží obě kobylky. Dáváme se do práce.
Za chvíli je už Jívka bez podkov. Bez problému stojí a nekope. Prý má dobré nohy a kopyta tvrdá.
Vždy jsem si cestou nechala od koňáků prohlédnout kobylku. Domů už jedeme potichu, žádné klapání podkov. Je to pro mě dost nezvyklé po tak dlouhé době.
A JE TO. Opět normální den za dnem, domácnost, všednost. Jen v noci mám trochu problém, nemohu se zorientovat, kde jsem. Je mi stále teplo, potím se, nedostává se mi kyslíku. Jo ono spát na voze může být i droga J
Ptají se mě: „ Kam pojedete příště?“ Nevím, ale snad mě něco originálního napadne. Máte nápad?
Mám cestovní sešit, do kterého se zapisovali všichni, u kterých jsme přespali, kteří nás potkali, kteří nám i maličkostí pomohli, podali vody, a třeba i trochu toho jídla.
VŠEM MOC A MOC DĚKUJI!
Snažila jsem se jim minimálně vstupovat do jejich soukromí. Přišel-li někdo a ptal se na moji cestu, ráda jsem řekla vše, co chtěli vědět. Na oplátku mi napsali krátký vzkaz do mého cestovního deníku. Dalo by se říci, že tento sešit je seznam dobrých a upřímných lidí.
PŘEKVAPENÍ
Muž mě volá: „Pojď se podívat, budeš překvapená.“ Běžím ven, co to nevidím, dva páry koní i s povozy. KOŇÁCI od Jaroměře se na mě přijeli podívat. Tito koňáci pořádají každoročně vyjížďky, tentokrát zavítali i k nám. Je to určitý díl zvědavosti o mé cestě a zároveň pocta a radost pro mě. Vítání i loučení bylo upřímné.
Jednou mi někdo řekl: „Kdyby nebylo této cesty, nikdo o této kobylce nic neví.“
Pokud nikdo nic neudělá, nedokáže, nikdo o něm nic neví. MY JSME TO DOKÁZALI!..........
KONEC?.........
