7.5.2007
Frenštát pod Radhoštěm
Už druhou noc přespáváme ve „skladováku.“Majitelé o mně vědí.
Je tak vlhko, že mi ani mobil nejde. Jinak jsme spokojené, odpočíváme.
Asi šest kluků začíná šmejdit kolem mého vozu. ,,Máte nějaký problém?“: křiknu. ,,Ne“: řekli. ,,Jen se díváme.“ ,,Tak jděte pryč, nemáte tu co dělat.“
Večer, asi z klukovské nerozvážnosti, po mně házejí kamením.
Zrovna telefonuji s redaktorem České televize.
Na cestu mám jen to nejdůležitější,ale vše.
I kdyby mi někdo vzal jen maličkost, chyběla by mi.
Zatím jsem nic neztratila ani nezapomněla, ale na jednom odpočívadle postrádám brýle.
,,To není možné, vždyť jsem je ještě na cestě měla.“
Chystám si jídlo, Jívka se válí.
Co to vidím? Moje brýle.Jak jsme přejížděli koleje od traktoru, vůz poskočil a brýle mi vypadly ze sedadla. Bylo to o fousek.Mohly být na placku.
Jívka poklusem projela městem, na hlavní třídě u náměstí udělala pár homolků.
Co mám dělat? Když zastavím abych je uklidila, blokovala bych provoz. Za mnou je už beztak kolona aut a Jívka stejně nepostojí.
Musím jet dál, ale mám strach z pokuty.
Vjíždím do JK Frenštát pod Radhoštěm. Jsem až překvapená, s jakou radostí mě vítají, že je to pro ně čest.
Paní šéfová mě uklidňuje, ať si z těch homolek nic nedělám.
8.5.
Ráno jedeme dál.
V Rožnově odpočíváme a staví u nás auto.
Už jsem si zvykla na otázky typu: Odkud jste,……atd.
Představují se mi dva chlapi, že prý jsou koňští handlíři a cikáni kmene SINTO z Německa.. Do našich Romů mají hodně daleko. Mladší je světlé pleti, staršího bych hádala na Maďara.
Prý chce stavět typický cikánský vůz pro čtyři koně.
Mám prý jejich obdiv, že mi dají vědět a ať prý jedu s nimi.
Koňáci si mě posílají tak, abych se vyhnula rušným silnicím. Jedu bočními cestami přes Zubří, Hrachovec,….
Chytl nás liják, že není na krok vidět, ale stále jedeme.
V JK Podlesí spíme.
9.5
Ráno z Podlesí vyrážíme k jeho mladšímu bratrovi Milanovi Blizňákovi do Hošťálkové. Cestou se mnou jede pán na kole a říká:,,Já jsem vás viděl dnes ráno v TV. Nikdy by mě nenapadlo že vás potkám.“
Říká mi to hodně lidí. Dokonce i redaktor - dramaturg Josef Vaculík z ČT mi ze svého dal 200Kč na kredit a koupil chleba. MOC DĚKUJI.
Nestává se mi to často, proto jsem za každou pomoc.
Potkala mě místní paní:,,Odkud a kam jedete?“ ,,Od Náchoda kolem republiky.“ ,,Jaj bože, to toho „koňa“ odrovnáte, takhle ho trápit“
Lidé si ale neuvědomují, že kůň je běžec, putování má v genech.
Nic se té naší kobylce neděje, je dobře okovaná, nakrmená, dobře se k ní chovám. Je veselá, kdyby se jí něco dělo, byla by smutná. Okamžitě to poznám. Jen ta naše civilizace postavila všude silnice, vysoké polty, vše ohradila, že ani divoká zvěř nemá kde přežít, kudy chodit a migrovat.
Jedu doporučenou zkratkou, jenže ten pán, co mě tudy poslal si neuvědomil, že mezitím ten kousek louky zorali a zaseli řepkou.
Potřebuji přejet asi třicet metrů. Jívka chvíli táhne, ale má té dřiny dost. Řepka je přes metr vysoká, tvrdé stonky se těžko ohnou pod točnu a nápravu.
Zastaví a nejde. Tak ji vypřáhnu, ten kousek na louku ji zavedu a nechám ji pást. Sama vezmu sekerku a těch patnáct metrů jsem si nucena „prosekat“.Poté zapřáhnu a bez problémů vyjedeme. Za dobu, co kobylku mám, postupně zjišťuji, že má víc rozumu než já.
11.5.
Přijíždím do hřebčína Tlumačov, vše je předem domluveno.
Koňští nadšenci mi vše vyjednali. Jen jsem pozdravila, okamžitě se ptali, zda je to kobylka, aby ji mohli ustájit. Box už byl připraven.
Pan ředitel se mě osobně ptal, zda je vše v pořádku.,,Ano, děkuji“: odpovídám.
Různí lidé mají různé názory. Ptám se místního, kudy bych se mohla ubírat na jih Moravy.
,,Copak vy nemáte přesný plán a rozvrh?“:diví se. ,,Ne, nemám. Vše je podle situace.“ ,,Takhle bych jet nemohl. Jedině podle plánu.“ ,,Život není jen plán. Je nutné i improvizovat. A já jen improvizuji.“:odpovídám.
Při odpočinku byl pes u vozu a hlídal. Šel okolo pán, Ben začal štěkat.
Pán ho začal mlátit košem z mrazáku.
Teprve v tu chvíli jsem si všimla, že je to podnapilý bezdomovec.
,,Proč toho psa mlátíte, vždyť vám nic nedělá!?“:křiknu a běžím Benovi na pomoc
,, Nemá na mě řvát!“:stěžuje si. A začne si vymýšlet že ho Ben kousnul.
Jeho kamarád se za něho potom omlouval.
Když jsem uviděla v obci Bílovice ohradu a v ní koně, napadla mě myšlenka, že bych to tu mohla zkusit. S dobrou jsem pořídila, a tak jsem u příjemné rodinky přespala.
Lednice a Vranov
Z Lednice jedu signálkou (původní vojenská trasa),kde byly kdysi zátarasy. Místy byly vidět ještě smotané ostnaté dráty.
Cesta jako když střihne, podél sloupů.
Dostávám se do míst, kde nepotkám živáčka. Kdyby se nám něco stalo,nedovolám se.
Pod Mikulovem jedeme opět signálkou do Březí,tam se ptám na ustájení.
Ráno jedeme opět náhodou větší část větrolamem. I ve stínu je šílené teplo.
Po poledni odpočíváme na hřišti v Hnízdě.
Při odpřahaní si říkám: „ Proč ta kobyla stále kope?“.No aby ne. Stála v mraveništi a nohy měla plné mravenců.
Dnes si musíme odpočnout.
Chvíli nám to trvá, než najdeme útočiště pro dvě noci.
Když projíždím Hevlín, říkám si: „Jsem v Čechách nebo v Rakousku.?“
Vše jen v němčině. Žene se ke mně chlapík,flašku v ruce: „ Paní, my slavíme,dejte si.“
„Já nemohu, řídím“:vysvětluji,ale to už mám flašku vína ve voze.
„Tak Vám za to aspoň povozím děti na kozlíku“: snažím se odvděčit.
„ Tak tady máte ještě jednu.“
Míjím „bordel“ tak jak má být, všude červené lampičky.
Sem si jezdí rakouští tátové od rodin povyrazit.
Příležitostně nechávám Jívce dotáhnout hřebíky na podkovách.
Už bylo na čase.
Mám s sebou malé rádio ,ale nevzpomenu si ho pustit, mám raději klid.
22.5.
Brzo ráno, to je tentokrát v 5 hod., vyrážíme. Jedeme koňskou stezkou přes vinohrady.
Jen my a probouzející se příroda, ptáci. Jedeme oklikou. Děláme zajížďku ,ale stojí opravdu za to.
Město Znojmo projedeme opět jak se má, jen né a né se trefit do té správné uličky.Buď jsme odbočili brzy,nebo o jednu později.
Na křižovatce na mě volá paní,ale já nemám čas, kobyla nepostojí.
Slyší, že se ptám na Mašovice.Nasměruje nás na tu správnou cestu.
Opravdu mě už v Mašovicích čeká.
Omlouvám se, že opravdu není možné se s každým dát do hovoru, ve městě už vůbec ne.
„Já jsem Vás zahlédla ve Znojmě a říkala jsem si, jak to město s koněm projedete.
Ze všech stran auta, ruch.“
„No vidíte, jsme tady a v pořádku“:odpovídám. Celé Znojmo se jede stále do kopce. Jívka je zpocená. Odpočíváme v parku. Pro děti je to senzace. Hned u mě zastavil redaktor ze znojemského Deníku.
Na kole je možné jet z Hnanic přes Dyji, ale s povozem ne.
Je tam chatrná lávka a kývá se. Přes brod Jívka projede bez problémů.
Teď odpočíváme. Od rána máme 22km. Ještě do večera něco stihneme.
Je dusno, mám bolesti.Asi se něco se přižene.
Někdy mám pocit, že jsem tu cestu asi přecenila.To vždy, když jsem na dně, ale po odpočinku už je zase lépe. Jedeme přes Vranov. Nevím jaká bude cesta z údolí, ale dolů je to pěkně dlouhá šibenice.
Projíždíme přes město. To je obdivu. Často se stává, že lidé fotí, ani se nezeptají.Nevadí mi to, ale všude každý hlásá, jak jsme demokratický stát. Každý máme právo. O to vyfocení by si měli říci. Nic proti tomu nemám.
Tak a jedeme k zámku.Není to tak hrozné, asi jako u nás Pasa. V největším kopci se k nám ženou děti: „Můžeme si toho koně pohladit?“ „Prosím ne“.
Jsou uraženi, že to nepovolím. „Nezlobte se, ale opravdu to nejde.“ Jívka je doslova mokrá.
Přijíždím k zámku. Prosím, jestli by byl někdo ochoten mi donést cestovní deník na zámek pro razítko.
„ Za láhev vodky“: zní odpověď.
Další: „ Musím na autobus.“
Odpřahám a zajišťuji Jívku. Ještěže je tak unavená a stojí.
Běžím po mostě. V bráně potkávám pracovnici: „Prosím dejte mi do sešitu razítko.“ „Nemám čas“: odvětí. Běžím dál až do pokladny.Konečně.
“Jé paní to jste vy, mediální hvězda“:vítá mě pokladní.
„Já ne, to moje kobylka.“
Utíkám zpět. Vidím zelený vůz, tak snad je vše v pořádku.
Pán, který mě odmítl čeká na autobusové zastávce.Na terase jsou také všichni jen já jsem úplně mokrá.
To razítko je opravdu těžce a ve spěchu vybojované.
Až na hoře na louce si odfoukneme.Ještě jsme dnes pár km najeli.
Dojíždíme k Šafovu. Jako obvykle mají chlapi u piva „žvejků“ , že by se s nima dalo stlát.
Nakonec mi nějaká mladá paní říká, ať jedu na náves. Vedle kostela je prý pán, který mi ustájí kobylku. Opět máme kde v klidu přespat. Pomáhají mi postavit vůz před dům.
Na informačním plánku je i zmínka o židovském hřbitově.
Ptám se dětí. „ My vás tam zavezeme, i k rybníku.“
To je nádhera: labutě, kačeny, potápky, lysky, žáby se předhánějí v kvákání a všelijakých skřecích.
Cestou zpět si procházím židovský hřbitov.Tak jak šel čas, některé kameny popadaly.
Ráno už čekám, až půjde hospodář nakrmit svá zvířata. Má ovce, kozy, krůty, slepice, kačeny, dokonce i nutrie. Naše dáma se nám pěkně vyválela ve svých homolkách.
Honem postrojit a jedeme. Někde zastavím a budu jí muset vyčistit.
Před námi je opět rybník. Voda je čistá, takže jsem se rozhodla: Bude koupel pro všechny.
Jívku vedu prakticky poprvé, co ji mám, do velké vody. Nejdřív jsem ji nechala vodu očichat, ať si udělá úsudek. Pomalu ji vedu víc do hloubky. Poprvé mi utíká,takže jdeme znova.
Druhý pokus už je úspěšný. Celou ji myji, nechá se, voda je příjemná.
Tak a jsme všichni tři vykoupaní, osušení a jedeme dál.
Když přejedeme Stálky , příroda jakoby se změnila.
Už to připomíná víc Čechy než Moravu.
Žádné vinohrady, sklepy, sklípky.
Mnoho domů je prázdných a ve špatném stavu. Přitom to jsou malé domečky, nalepené jeden na druhém. Hodně je jich ale daných do pořádku. Mají nové střechy, okna.
Do některých dvorků se raději ani nedívám.
Přejíždíme opět Dyji po novém mostě. Starý asi vzala voda.
Najednou zpozorním: Co se to motá po silnici liška, pes?
Je to divoké selátko. Asi se mámě někde zatoulalo.
Jívce se smekají podkovy,musím jet pomalu…………
24.5.
Vratěnín
- Je to krásná čistá obec. Lidé se snaží dát své domy do hezkého stavu. Doslova spíme na návsi, kobylka pod zdí. Není, kde bych jí ustájila. Možná, že by se pro ní kousek našel, ale nechci na nikoho naléhat. Dostala pytel sena na noc, obrok ještě mám. Když už jsem ve voze a chystám se jít spát, staví u nás policie. Ptám se: „Je nějaký problém?“ „Ne, spěte dál.“ Odjíždějí. V noci slyším, že Jívka pokašlává. Ráno ve 4:45 vstávám, uklízím vše po koni a jedeme dál směr Písečné Slavonice.
Chci co nejvíce ujet, ještě než bude teplo. V Písečné snídáme. Jsme středem pozornosti. Každý se diví, co se to děje – kůň s vozem na návsi.I policie se přijela podívat! Prosím: „ Napište mi něco do cestovního deníku.“ „NE! OPRAVDU NE!“ „Vy se bojíte? Vždyť o nic nejde!“ „NE. Nashledanou, dobře dojeďte.“ Nevím, čeho se naši policisté tak bojí. Pod pokutu by se podepsali hned. Máme najeto
25.5.
Přijíždíme ke Slavonicím. Staví mě paní a ptá se : „Stavíte se u nás ve školce?“ „Ano, jen co dojedeme.“ Ve chvilce je Jívka i pes v obležení. Všechny děti si ji chtějí pohladit. Pes Ben, ten si libuje, hlazen je ze všech stran.
Jdeme za koňákem na ustájení. Jívka si potřebuje opdpočinout, trochu pokašlává. Nic jí zde neschází – je ustájená v přepravníku. Mám dost špatnou noc. Snad té mojí krásce nic nebude. Mám výčitky, zda ji neubližuji. Koňák jí osahával uši, teplotu nemá. Nohy jsou také v pořádku. Hned je mi lépe. Za to, že jsou na nás tak hodní, povozím děti. Sundavám plachtu, vyložím věci. Všichni se diví: „ Jen takovou hromádku věcí mate na 3 měsíce?“
Slavonice jsou krásné město- opravené a čisťounké. Ráno opět jedeme dál, směr Klášter. Asi se žene bouřka. Honem zajíždím ke kostelu v Klášteře. Nestačím skoro ani uvařit polévku a je to tady. Hromy, blesky, déšť a dokonce kroupy. Jívku jsem přikryla, nastrkala ke vchodu do kostela. Doslova pro ní vyměřili vrata. Za větrem pozorujeme, co se to děje. Po bouři se opět směje sluníčko. Cestou si všímám krajiny. Normálně by si toho nikdo nevšiml. Opravdu každým přejetím kopce nebo údolí se ráz krajiny mění. Ta, kterou jsem projela je taková zvláštní – říká se jí Česká Kanada. Nevím, jestli je to Kanadské krajině podobné, nikdy jsem tam nebyla, ale opravdu je krásně zvláštní. Mírné kopce, najednou rybník, les, louky.Po dešti je vše svěží. Ptáci opět švitoří.
Poptávám se po ustájení. „Jeďte tam k tomu velkému hotelu, tam mají koně, oni vás vezmou.“ Jedeme, jedeme, cesta je užší a užší. Nevím kam to vůbec jedeme. Nakonec jsme opravdu dorazili na určené místo. Mobilem se není možno nikam dovolat, jsme doslova v Rakousku. S novinářkou je nutno volat přes pevnou linku. Jsme v nejsevernějším cípu Rakouska.
Cyklotrasou se dostávám pomalu dolů podél Třeboňska. Všude jsou buď asfaltové, nebo krásné lesní cesty. Kdysi zakázané území.Jedeme 10km po krásné lesní cestě. Asi není něco v pořádku. Mám pocit, že nám jedno kolo šmajdá čím dál, tím víc. Stavím v malinké osadě. Chlapi mi po mé prosbě pomáhají. Mám totiž prasklých 6 – 8 drátů na předním kole. Jedu na vypůjčeném kole jak o život do Chlumu, zda mají tyto dráty. „Tyhle? Ne!“ V obchodě mám sice smůlu, ale štěstí stojí při mně. Sehnala jsem staré kolo, ze kterého mi ty dráty vymontují a v servisu opraví. Druhý den v poledne už je kolo opraveno. Chlapi mi ho montují zpět.
29.5.
Odpoledne vyjíždíme směr Nová Ves u Českých Velenic. Opět jedeme vojenskou cestou, je to nádherná trasa – rybníky a bažiny se střídají s lesy a loukami. Ve větší míře jedu písčitou cestou. Dostávám se doslova až na samé hranice s Rakouskem, nikde ani človíčka. Odpočíváme na Spáleném kopci. Opravdu tam byla kdysi vesnička. Vše je pryč, pouze jeden dům je polorozbořen. Na místě vesnice je založena obora s daňky a jeleny. Už pomalu váhám, zda jedu dobře. Slyším nějaký traktůrek. „Tak nevím- neztratila jsem se?“: ptám se. „Ne, jedete dobře.“ Ještě se chlapíci dívají do mého vozíku. Prý je to nádhera! Jedu dál. Vedle vozu se objeví cyklista, v němž pochvíli poznám pána, co mi pomohl spravit to kolo. Prý mu to nedalo, jestli jedu dobře. Prý mě našel podle stop. Jen tak si zajel
Až pozdě večer dojíždím do vesničky Nová Ves. Jsem moc unavená. Ptám se na ustájení. „Jo, to já nevím“:zní odpověď. Všimnu si velkého seníku , zajedu tam. Vítr se točí na všechny strany, prší. Jívku raději přikrývám dekou. Jdu do jednoho domu říci, že tam budu spát. Dostávám vodu do kbelíku na mytí. Za chvilku,co se bavíme o mém cestování, mi jí Jívka vypila. Vedle byla studená, ta jí nechutnala – teplá je teplá. Dala jsem si trochu valašské slívky, ale asi byla na mě moc silná, zacloumala se mnou. Dobře se na ty Valachy vzpomíná. Jsou hodní a nápomocní.
Hned jak jsem přijela sem do Čech, byl poznat rozdíl. Uvědomila jsem si to dost tvrdě. Nezájem a neochota. Poptávám se stále po kováři. „Jo, to musíte do Třeboně nebo do Písku, tam jsou.“ Oni ti kováři snad vymřeli, nebo co. Jeden se nade mnou slitoval a trochu mi poradil. Teď jedu tou cestou. Ze strany vyjíždí traktor. Najednou zastaví a traktorista jde k nám. „Tak vy jste to ještě nevzdala?“ „Ne, a taky to nevzdám!“ Jsem smutná, potřebuji pomoc: svěřím se mu. Potřebuji kováře. „Jo, tady tudy jezdí holky na koních.“ Hned je mi lépe. Opět jedu nekonečnými lesy, polomy a skládkami. V dálce vidím červenou střechu.
Po pravdě musím říci, že jsem dost na dně. Únava a deprese, nezájem okolí, ale i to k tomuto patří. Ne pokaždé je možno se vysprchovat. V tom případě si musím vystačit s vlahou vodou, umýt se žínkou. Ale také jsou situace, kdy jsem nucená vlézt do potoka. Žádná hrůza to není.
30.5.
Přijíždím do vesničky Hranice. Jen vyjedeme z lesa, Jívka nechce jet dál. Je doslova tuhá. Před námi je páv v celé své parádě. Jívka couvá. Kdybych chtěla, aby takhle couvala, tak se bude zdráhat. Páv se nemíní uklidit – co teď? Vypřáhnu, dám Jívu nadlouho a sobě si dělám jídlo. Poté beru kanystr na vodu a jdu obhlédnout situaci. Pozeptat se po kováři a ustájení. Obojí se povedlo. Vše se dovídám ve stájích od jedné milovnice koní. Po několika telefonátech se mi podařila dohoda na překování. Ráno musím Jívu projet, trochu unavit, aby nebyla moc při síle. Ta je až moc při síle, půlhodina výjezdu není pro ní nic moc. Pan kovář je tu, vše na svém místě, i pomocnici máme.Koňařku. Jívka, ta s námi cvičí, ještěže pan kovář je kliďas.Kovář je velice slušný člověk, jak mluvou, tak dílem. Pár plácnutí musela Jívka utržit, párkrát se na ni muselo houknout. V nestřeženém okamžiku kousla pomocnici. Dílo je dokonáno, může jít na pastvu. Kamarádky kravičky jí budou dělat společnost. Jívka si s nimi hraje, dokonce i ve dne leží. Honí se i s pávy. Domlouváme se s naší pomocnicí, že nás zítra doprovodí v sedle k Novým Hradům. Ráno vyrážím v doprovodu tří slečen na koních. Koně mají trochu problém s naším povozem a zelenou plachtou. Jívka jede statečně vpředu. Jedeme cesta necesta lesem. Opravdu, sama bych tuto trasu těžko našla. V jednom vyvýšeném místě je nádherný rozhled na okolní lesy. Doslova stojím na kozlíku a dívám se. Jinak polomy, vývraty, polomy. Některé stromy měly být už dávno vytěženy, jsou přezrálé. Je tu nepočítaných kubíků těžby. Krajové stromy, silné jako chrámové sloupy jsou zpřeráženy a vyvráceny. Mám obavu o přední kola, je to tu jako na tankodromu, cesty jsou rozježděné. U Nových Hradů zajíždím na pastvinu, Jívka si musí odpočnout. Loučím se s doprovodem, jedou si do města na zmrzlinu a kávu. Jsou tři, tak si koně pohlídají. Já jsem na vše sama. Na každé rozhodnutí, za každé situace. Třeba i dobrá rada, směr, nebo pomoc někdy špatně pochopím a jdu nesprávným směrem nebo oklikou. Pro Jívku jsou to kilometry navíc a zdržení. Ale vždy to dobře dopadlo. Snažím se, aby Jívka nebyla přetěžovaná, vystavená nebezpečí nebo zranění. Do této chvíle každý hodnotil její stav jako velice dobrý. Dobře osvalená a živená. Musím upozornit, že koňáci mi byli vždy nápomocní, snažili se dát obrok, seno, ustájit. Bez jejich pomoci by tato moje cesta pro nás byla o moc obtížnější.
Střípky: Jedu lesem, ale něco je mi tu podezřelé. Co to je? Takový zvláštní bzukot- včelí roj. Hned vedle cesty. Máme nad hlavou velké rojení. Jíva stříhá ušima, mlasknu, hodím opratí a už jedeme pryč jak o život.
2.6.
Přijíždíme do Pohorské Vsi, jsme tam posláni. Asi to tak má být, za chvíli začíná pršet. Je to koňská a kozí farma. Jsme mile přijati. Jívka zaujímá pozici vedle lamáka – jednoročního samečka, nikdo z nich se nezlobí. Když začíná pršet, odvádím jí do stáje. Není tu signál, prý až na vodojemu, ale tam je zase jen rakouský. Zpět jdeme s kozami. Náš pes obranář má ocas mezi nohama, bojí se jich.Na farmě mají tři nádherné psy- kolie. Tady je zvířecí ráj. Je bouřka, lije, ale nám to nevadí, jsme krásně kryti. Firma Rijat nám zhotovila dobrou plachtu. Pro zkrácení dlouhé chvíle poslouchám rádio. Za celou dobu jsem si ho pustila asi popáté. Takovýto život bez starosti mi opravdu vyhovuje. Nedívat se na TV, neposlouchat politické hádky a úskoky. Já mám jen starost o koně a psa.
Střípek: Proti nám jede osobní auto, zpomaluje. „Paní, už jsem vás viděl několikrát v TV, nepotřebujete něco?“ Jen se směji. Já bych toho potřebovala!
Spousta novinářů o nás píše, TV dělá záběry, ale nikdy se nezeptají – potřebujete něco? Jen ostravský redaktor mi dal na kredit – ze svého. Vyplní si program o nějakou senzaci. Ale na druhou stranu mi to pomáhá – lidé o nás vědí
***************************************************************
Na koňském a kozím ráji jsem si koupila sýry a mléko. Paní domácí mi ještě navíc přibalila domácí chléb a kalvádos – s tím musím oslavit
Ve Vyšším Brodě měla Jívka oči navrch hlavy. Celé město jsem jí musela uklidňovat. Nelíbily se jí ty vietnamské stánky. Třepetalo se to ,lesklo se to, až na samou silnici. Na začátku města si říkám: „ Proč ty Vietnamci mají naspěch, vždyť je po poledni vše se uklízí“. Až ve městě jsem si všimla, že po jejich obchodech chodí kontrola. Ve Dvořišti chci zahnout směr Rybník. Ještěže jsem se ptala pumpařky: „Kudy? Tudy?“ Ona na mě: „Ne to je dálnice E 55“. Přijíždím do Rybníků a už z dálky vidím dva koně. „Tam bych mohla pochodit“ - a taky že ano. Dokonce dostávám pytel sena a nějaké jádro. Pár drobností na zub pro nás všechny. Jedeme z Rybníku směr Český Heršlak. Je to trasa nahoru a dolů. Jívka má co dělat. V jednom místě jí prostě musím pomoci. Smekají se jí podkovy. Ať si říká kdo chce, co chce, je dobrá. Pes je spokojen, asi
Poptávám se po ustájení-není kde.Co teď? Jednoduše zajíždím k budově s nápisem Povodí Vltava . Za budovou pod hrází a elektrárnou nacházím místečko. Na Jívku dávám deku a v noci ji kontroluji. Řeka tak hučí, že by nebylo slyšet nikoho. Je to krásná kulisa na usínání. Za celou dobu přenocování k nám nikdo nepřišel. Nic po nás nezůstalo, jen trochu pošlapaná tráva. Vše jsem uklidila.
5.6.
Ráno zapřahám a druhou stranou vyjíždím na most. Jedu podle směrovky na Lipno nad Vltavou, ale dojíždím na nádraží. Tak to nádraží ještě nezažilo.Volám, abych alespoň dala cestovní sešit na podepsání. Na pokladně je ale cedulka: „ Od 5.6. se lístky prodávají ve vlaku.“ Deník si tedy nechám podepsat jinde. Jedu cyklotrasou, ale je to spíš horolezecká trasa. Jedu raději po silnici směr Frymburk. Přejíždíme most přes Lipno. Jívka nejdříve trochu znejistěla, ale když jsem na ní mluvila, byla klidnější.
Směr Černá v Pošumaví do Hůrky, na silnici je doslova výheň. Už toho máme dost. Jedna paní mi říká: „Jeďte tady dolů a jste u vody. Seno tam taky je.“ Ano všeho je dost. I Kontrola z Povodí Vltavy. Ujišťuji je: „Ráno budeme pryč“ . Říkají mi: „ To jste měla jet druhou stranou.“ Předtím mi radili: „Nejezděte tam, jsou tam bažiny a špatně značené cesty“. To opravené kolo mi trochu šmajdá. Beru kombinačky a utahuji volné dráty. Je to drastické, ale alespoň to. Druhé přední kolo vrže, něco se tam dostalo při bouřce, asi písek. Jsem takový antitechnik, Kolo je pevné, tak snad ještě někam dojedeme.
6.6.
Z Hůrky brzo ráno, v 6,30 vyjíždíme. Máme za sebou již
8.6.
Opět jedeme krásným údolím dolů na kraj osady, kde zajedu ke stodole. Už toho máme všichni dost. Dnes jme najeli
Z Trojmezí se pomalu přesunujeme dál do šumavských hvozdů. Je tu opravdu nádherně. Kdyby tu nebyly ty polomy a spousta turistů s auty, dalo by se říct, že je to panenská příroda. Ale jsou také dny, kdy nepotkám živáčka, a přitom bych se potřebovala zeptat na cestu. Jsou zde místa neproniknutelná jako prales, bažiny. Velkou nevýhodou pro turisty jsou mouchy, mouchy a ještě jednou mouchy. Nejdříve jsem si myslela, že jsou jen při koni, ale ony jsou všude a na všech. Ráno a večer odporné muchničky. Jsou to takové minimušky, ale co nadělají nepřístojnosti. Jívka je na plecích a pod břichem do krve pokousaná. Ovádi velcí jako sršni se Jívce přisávají na oko a ta se pak může zbláznit. Nejde a nejde dál. To pak jdu vedle a musím ji uklidňovat. To by si hubu rozbila nebo by šla i pod auto, jen aby se mohla otřít. Nikdy se nechtěla nechat drbat pod břichem, těď přijde sama a nastaví tu část, která je třeba. Mažu jí octem, a Biolitem. Nelíbí se jí to. V jedné obci mi místní říkal, že je tu 7 penzionů, ale žádný obchod. Pro vše musíme do města. Tato cesta,kterou podnikám je velké okno do života lidí , hodně si všímám jak lidé žijí, obhospodařují svá pole, louky, domy. Když přijdete do obce a potřebuje ustájit a postavit vozík, není kde. Vše je soukromé a je Vám to důrazně dáno na vědomí. To je pak každá rada drahá. Jedete do další obce, jen se zmíníte, okamžitě Vám nezištně pomohou. Snažím se co nejméně obtěžovat a nezneužívat důvěry svého okolí. Musíme se na více dní odpočinout, máme již za sebou více než
9.6.
Odpočíváme na Slučím Tahu u hájovny. O nic nám tu nejde. Odpoledne zde byla bouřka. Vítr byl tak silný, že nás o půl metru posunul. Volám manželovi: „ Jsem jako v pohádce … To se nedá vypsat, to zůstává v srdci. To se musí vidět a cítit.“ Den za dnem ubíhá a jedeme už dva měsíce. Je to únavné ale zároveň nádherné. Pro Jívku jsem stádo, pro psa smečka, ale co já ? Co jsem si to proboha vymyslela? Už několikrát jsem chtěla tuto cestu ukončit. Po odpočinku mám jiné mínění. Je mi lépe. Opět přišla krize. Mám pocit, že Jívka již nemůže. Nakonec je rozhodnutí na mně samotné, jako vždy. Sháním kováře. Je třeba opravit předešlé podkovy a nechat Jívku překovat. Smekají se jí podkovy, je jako na ledě. Asi jsem na Šumavě šlápla na bludný kořen. Za celou tu trasu jsem tolikrát nezabloudila, jako kolem Železné Rudy, ale všechna ale mají i druhou stránku. Navštívila jsem taková místa, kam bych se normálně nikdy nedostala. Pešky nemohu, na kole nevyjedu a autem se tam nesmí. Nádherné výhledy , panoramata a zajímavá zákoutí. Už dvakrát jsem zajela směrem na Hamry, nevím, co mě to tam táhne. Při prvním bloudění jsme potřebovali přenocovat. Ptám se na možnost ustájení sedláka : „Ne, tady není místo“. „Ale my můžeme být i venku.“ „Ne venku nesmíte, je tu divá zvěř, vlci a medvědi .“ „Nepovídejte, vždyť posledního medvěda zastřelili asi před 100 lety a Karkulka nejsem, tak se vlka nebojím“.
16.6.
Podruhé jsem dojela na celnici Svatá Kateřina opět směr Hamry. Trochu jsem je svým příjezdem příjemně pobavila. „Zbloudilá ovečka potřebuje poradit“ Po vojenské hraniční cestě (signálce) jsme přijeli až do Všerub na hraniční přechod s Německem. Zde mi hoši pomáhají s opravou předního kola .
Cestou necestou jedeme dál.Jsme unavení, ale jedeme.Už bych asi takovou cestu nepodnikla.Když už, tak jen vyjížďky na několik týdnů, jezdit po okolí a poznávat.Kolo mi sice spravili, ale tak nějak „horkou jehlou“. Začíná se dřít o vidlice.
Přijíždím k hraničnímu přechodu Folmava.U krajnice stojí velké osobní auto s německou SPZ……stavím.Německy se dáváme do řeči.Dozvídám se, že mají také koně. Ptají se mě: „Kam jedete?“Jsem zvaná k nim na odpočinek.Je to prý jen 5km.Rychle počítám……5 tam, 5 zpět……S díky odmítám. Je to od nich dobře myšleno, ale pro Jívku je každý km.navíc větší práce.Loučíme se a jedeme každý svou cestou.
Přijíždím do Nemanic. Prý tady jsou koně. Ohrady tu opravdu jsou, ale není to to pravé.
Koník je také pony, ale je to mladý hřebeček, takže jsou za chvíli oba doslova divocí.
Nemohu Jívku zapřáhnout zpět. Nakonec jí odvádím dál a pro vozík jdu zvlášť.
Mladá paní mi pomáhá. Dostávám nabídku na přenocovaní na zahradě.Dokonce mi nabízí opravu kola…..jsem spokojená.
Dozvídám se, že pán pracuje u policie, takže jsem „pod křídly zákona“. Už mockrát jsem potkala menší stáda jelenů nebo lišky.
Také se mi už mnohokrát stalo, že mě lidé oslovují jako kluka nebo chlapa, je to pro ně překvapení, že jsem ženská.
Někteří muži také nemohou pochopit, že jedu sama. „To vás muž vyhnal?“ „Byl na vás zlý?“: ptají se.„Ne, nikdy na mě zlý nebyl a není. Je velice tolerantní.Máme se rádi.“ Už jsem za Šumavou.Ze svých pocitů ji mohu hodnotit jako nej.Moc se mi tam líbilo.Je to opravdu krásný kout a záleží jen na lidech, jak dlouho krásným koutem bude.
Tady v Českém lese už nejsou slyšet motorové pily, jako na Šumavě.Ten zvuk byl slyšet ze všech stran, od rána do večera.Na Šumavě dávají ochranáři na stromy hodně ptačích budek.
Nejvyšší číslo, které jsem viděla bylo 1725.
Když jedu po silnici, je tu nepočitaně pomníčků po nehodách.Lidé mají hodně naspěch.
Také jsem v minulosti pořád spěchala, dnes už ne. Až domů dojedu, budu tam……Jak si tak jedu příhraničím, všímám si množství zlikvidovaných vesniček.
Je tam vždy jen tabule s nápisem: „Zde stála osada………..Takových míst jsem projela asi 55.
29.6.
Opět máme poruchu.
Popraskaly nám další 3 dráty v kole. Ještěže jsou dobří lidé, kteří pomohou.
Defekt přišel vyjímečně vhod, alespoň si odpočineme.Jsou vedra. Ráno vyjíždím. Ráda bych vyjela dříve, ale nejde to. Jívka musí dostat obrok, až poté ji mohu zapřáhnout.
Teď, když píši tyto řádky, stojí Jívka u mě, hubu má na mé hlavě. Je pěkně těžká.Vše je uslintané, ale i přesto jsme obě spokojené.
