OSAMOSTATNĚNÍ  HŘÍBĚTE

Není to jednoduché vzdát se dobrovolně mámy, ale lidi si myslí, že to tak musí být. Musí, protože chci jet na dlouhou cestu a hříbě nemohu vzít s sebou. Zapřáhám kobylu, stále se otáčí, hledá své dítě, ale poslušně jde na silnici.Jedeme jen malé kolečko. Při návratu doslova vlétla na zahradu a přímo k vrátkům.Vešla do ohrady hlavou ke stáji a ani se nehnula.

Poprvé od mámy: Musí se zavřít dveře, aby bylo hříbě oddělené a nevidělo mámu odjíždět. To je pláče, tklivého ržání, kopýtkem hrabání a neklidu. Muž k ní každou chvíli jde a slovem ji zklidní. Na poprvé je to šok, ale časem se snad vše urovná.

Další, delší odluka: Myslela jsem si, že s kobylou půjdu na pastvu a ona se bude v klidu pást. Kdepak, omyl.Teď je znát moje nezkušenost. Kobyla je jak na péro, žádný klid, stále se točí dokola, otáčí se a chce domů. Jistě má hlad, ale v ten moment si na něj ani nevzpomene. Mám ruce celé vytahané, jak stále tahá a utíká domů. Nejlépe bude, když kobylu vždy zapřáhnu a projedu. Ona ve voze poslechne a hříbě si pomalu zvykne.

 Když jedu s kobylou bez hříběte, připadá mi to takové prázdné. Stále něco chybí. Mám dojem, že ani ta atraktivita není. V dnešní době jen tak nepotkáte povoz s hříbětem.    

 Hříbě už tolik nenaříká, jen někdy si vzpomene a kopýtkem a nářkem dá najevo svoji samotu.

Vždy dostane do žlabu dobroty, dostatek vody, aby se zabavilo. Teprve časem se nechá v ohradě samo.

 Mám obavu, jak tuto situaci zvládne můj muž. Má koníky rád, nechce aby se jim ubližovalo.

Muž má doma naplánovanou práci, doufám že to zvládnou oba. 

SOLIDARITA

 V dubnovém časopise Jezdectví vyšel můj článek Cesta s Jívkou, ve kterém popisuji budoucí cestu kolem republiky. Byla jsem překvapená, jak mi hned druhý den přišla zpráva od koňské nadšenkyně z Moravy, která mi podala pomocnou ruku při ustájení a případné pomoci při hledání další trasy. Mám radost, že k sobě lidé nejsou lhostejní. Děkuji všem, kteří mi fandí. 

 

 

 

KOVÁŘ

 

 PRVNÍ PODKOVÁNÍ Přijel kovář, mistr kovářský. No uvidíme, jestli bude dobře stát. Připravil si svůj vercajk a může se začít. Já držím Jívku u hlavy, muž pomáhá držet nohy. Přední nohy zatím nejsou problém. Chová se celkem dobře. Nikdy nebyl problém u kováře, ale tady ten proces je trochu delší. Tak se jde na zadní. Levá zadní jde ještě celkem bez problému. Zato s poslední je to už  horší. Začíná  se chvět a někdy se i snaží kopat. Je třeba mít trpělivost. Chvilku nechat odpočnout a zase pracovat. Kovář si stěžuje, že má kopyta tvrdá jako beton. Nejdou ani uskřípnout. Ale to je dobře. Když jsou kopyta měkká a drolí se, to je pak práce. Musím přiznat, trochu nás pošramotila. Mě přimáčkla na plot, to bude odřenina a modřina! Muže ušlápla, zrovna na bolavou nohu, ještě od posledně nezahojený zlámaný malíček.

Největší zážitek byl, když hříbě lízalo kováři pleš. Kovář se potil, měl slanou pleš, tak mu ji musela trochu omýt. Vypadalo to legračně.

Chlapi dost naříkají, kobylka je malá, musí se hodně ohýbat a bolí je z toho záda. „Nejsem na takovou výšku zvyklý. O podkovách ani nemluvím. Takhle malé podkovy jsem ještě nedělal. To není kůň, to je trpaslík.“     

Moje kobylka je poprvé podkovaná.

„Mám udělat na kopytech křížek?“ To znamená:co křížek to flaška. „Tak udělej, nějaká se najde!“  Nakonec se dívá na svoje dílo, jen s úsměvem kroutí hlavou.

Za nějakou chvíli jedeme na pastvu. Máme zvukovou kulisu, podkovičky zvoní do rytmu. Nepociťuji při jízdě, že by kobylce podkovy dělaly problém.