kr-19-03

POPISEK

Českou republiku podél státní hranice se rozhodla objet Silná trojka ve složení  Irena Rejchrtová, kobylka Jivka a pes Ben. foto: FIDEL KUBA

Silná trojka: důchodkyně, pes a kůň

Region (frk) - Irena Rejchrtová pochází z malé vesničky Pěkov na Náchodsku. Tato energická důchodkyně pár týdnů po operaci kyčelního kloubu vyrazila s koníkem Jivkou a psem Benem na cestu podél hranic České republiky, což je zhruba 1500 kilometrů. Na svém kočovnickém voze má vlajku s nápisem Silná trojka, protože koně a psa považuje za kamarády a plnohodnotné členy expedice.

Minulý víkend Silná trojka projela Osoblažsko a Krnovsko, a pokračovat v cestě kolem hranic bude ještě asi tři měsíce.   O všem, co na své cestě prožívá, si Irena Rejchrtová vede podrobné zápisky. Občas narazí na dobrého člověka s připojením na internet, a pošle své záznamy přátelům, kteří je zveřejňují na www.konickova.estranky.cz. „Nic moc předem neplánuji.  Většinou improvizujeme a rozhodujeme se podle situace. Někdy ujedeme za den 40 kilometrů, jindy 10, nebo si dáme sanitární den. Všude je kolem nás rozruch. Někteří mě považují za bezdomovce, jiní za kočovnou cikánku, a taky jsme už  potkali pár lidí, kteří se o té naší slavné výpravě kolem hranic dozvěděli z novin, rádia nebo televize. Ti se mě většinou ptají, proč tak blázním na stará kolena a co na to říká můj manžel,“ líčí své dojmy z cest Irena Rejchrtová, která už zažila úžeh, nemoci, i puberťáky, kteří z legrace zkusili splašit koně. Nechce se věřit, že se do takového dobrodružství pustila matka dvou dospělých dcer a dokonce babička.

 „Můj mužíček je zlatej, podporuje mě, stará se nám doma o dům i o  hospodářství, a dokonce mi ten vozík sám vyrobil. Musím se přiznat, že původně se domníval, že vyrábí vozík na  dříví z lesa. Rozhodnutí objet s Jivkou a Benem celou republiku ve mě uzrálo, když jsem přemýšlela, co mě ještě v životě čeká. Brzy skončím v domově důchodců, tak ať tam mám aspoň na co vzpomínat. Milence jsem v životě neužila, tak tam budu vzpomínat aspoň na výpravu kolem republiky. Když mi pak operovali kyčel, došlo mi, že už bych tu  výpravu neměla odkládat a vyrazit dokud mi ještě zdraví jakžtakž slouží,“ vysvětlila důvody své výpravy Rejchrtová, pro  kterou je náročná výprava vzepřením se těžké nemoci i terapií na pohybové a psychické problémy.

Jivku koupila jako vycvičenou osmiletou kobylku Welsch ponny. Loni s ní v rámci tréninku najezdila téměř tisíc kilometrů. „Neznám lepší léčbu ducha než přírodu a zvířata. Pro mne jsou má  kobylka a pes  láskou na celý život. Při mé toulavé krvi to nemají právě jednoduché,“ uzavírá  Irena Rejchrtová, kterou ještě čeká Třinec, Frýdlant,  Frenštát, Rožnov, Bojkovice, Strážnice, Hodonín, Vranov nad Dyjí, České Velenice, Novohradské hory,  Šumava, Nýrsko, Všerubská vrchovina, Tachov, Cheb, Aš, Hranice, Kraslice, Jáchymov, Krušné hory, Šluknovským výběžek, Varnsdorf,  Frýdlantský výběžek a Podkrkonoší. Zájemci jí mohou posílat vzkazy na konickova@seznam.cz.

Lovení paní Rejchrtové

Jsem z krnovské redakce Moravskolsezského Deníku, která rovněž připravuje týdeník Region - Krnovské noviny. Dostal jsem mailem upozornění z ostravské centrály, že naši kolegové (tuším z Náchodské redakce) sledují cestu paní Rejchrtové, a že máme této události v našem regionu poskytnout mediální podporu. Ten originální mail, kterým mě náš velký šéf pan Šiřina na událost upozornil, vám můžu koneckonců přeposlat.
Mail končil upozorněním, že v současnosti se paní Rejchrtová pohybuje někde kolem Zlatých Hor, tak jsem odhadoval jakou rychlostí může jet końský povoz a kdy asi tak dorazí na Osoblažsko, které už leží v "našem revíru". Pak jsem zkusil zavolat na číslo paní Rejchrtové v pátek 27. dubna pět minut před 19 hodinou, a to měla vypnutý mobil. Zkusil jsem to znovu pět minut po 19, a už mi to zvedla. Nejdřív si myslela, že je to omyl, pak zase si nemohla vzpomenout jak se jmenuje dědina, u které táboří, chvílemi se ztrácel signál, až jsem z toho dobrodružného hovoru vyrozuměl, že táboří u Matějovic, a zítra vyrazí brzy ráno přes Rusín, Hrozovou a Pelhřimovy do Města Albrechtic. A taky, že mi nemůže říct, kdy přesně zítra vstane a vyrazí, protože takové detaily si neplánuje.
Teď je potřeba udělat historickou odbočku na objasnění situace. Pelhřimovy jsou asi nejpodivnější dědina v našem regionu. Dnes jsou na české straně Pelhřimovy a na polské Pielgrzymovy, ale za Rakouska Uherska to byla jedna obec. Po prohraných Pruských válkách Marie Terezie ztratila kus Slezska, a dělící čára vedla přesně přes Pelhřimovy. Půlka Pelhřimov zůstala v Rakousku - Uhersku, kus připadl Prusku. Tu "naši", rakousko-uherskou část Pelhřimov tvořilo šedesát baráků, a obyvatelstvo bylo stoprocentně německé. Po "osvobození" Pelhřimov Rudou armádou bylo veškeré obyvatelstvo odsunuto. Naše republika tehdy měla napjaté vztahy s Polskem, tak pro jistotu ministerstvo obrany nechalo celé Pelhřimovy zbořit buldozerem. Z kvetoucí obce zbyl v pustině jen gotický kostel z konce 13. století a jedna chalupa (dnes mají chalupáři nataženou elektřinu z Polska, protože na české straně mají do nejbližší civilizace 5 kilometrů). Po trase Piskořov - Pelhřimovy - Hrozová od války jezdí jen pohraničníci, takže z ní zbyla úplně rozbitá prašná polňačka plná děsných výmolů.
Měl jsem velmi těžké rozhodování - buď vyjedu paní paní Rejchrtové naproti její trasou přes Pelhřimovy, a úplně při tom odrovnám naši půlroku starou služební Fabii, nebo za ní na tábořiště do Matějovic pojedu po pěkné asfaltce přes Slezské Rudoltice, což je o cca 20 kilometrů delší, a navíc riskuji, že si ráno přivstane, zabočí mi z hlavní cesty na tu šílenou polňačku do Pelhřimov dříve než se potkáme, a stejně se mineme, bez mobilu se nenajdeme, a auto v Pelhřimovech stejně odrovnám, nebo na ni budu číhat celý den v Albrechticích. Jedna varianta horší než druhá. Vzal jsem s sebou do akce svou přítelkyni Helču, a ta se jako každé sobotní ráno kolem snídaně, vstávání a nakupování tak loudala, že jsme vyrazili z Krnova pozdě a bylo rozhodnuto - přes Pelhřimovy. Asi 4 kilometry nejhoršího úseku jsem jel na dvojku, jednou jsem zastavil a šel obhlížet podvozek, a do toho oblaka prachu jak v Dakaru. Projeli jsme tu celou tu otřesnou cestu až na druhý konec, na asfaltku. Projeli jsme už po asfaltu Rusín i Hrozovou, až jsme u Matějovic potkali paní Rejchrtovou. Byla velmi sdílná, a byla ráda, že si s námi může dát asi hodinku pauzu. Vypřáhla koně, připravila vodu atd. Tak vznikl podklad pro článek, který vyjde v úterý 8. května v Regionu - Krnovských novinách na str. 3. Celou tuto stranu jsem vám poslal i se čtyřmi fotkami, ze kterých bude vybírat náš grafik. Paní Rejchrtová si posteskla, že už dlouho se nedostala k internetu, tak mi tam na rozkvetlé louce do notebooku nadiktovala své záznamy za uplynulé čtyři dny. Tyto záznamy jsem už posílal i s fotkami na adresy konickova@seznam.cz a na
rijat@policenadmetuji.cz , ale pro jistotu je posílám ještě jednou jako přílohu tohoto mailu. U nás v novinách máme zvláštní stranu "čtenář-reportér", kde můžou psát sami naši čtenáři. Část těchto deníkových poznámek, které se týkají Osoblažska a "našeho revíru" byla otištěna ve středu 2. května na straně čtenář - reportér, která vyšla s fotkou na Krnovsku a na Bruntálsku. Taky jsem měl zrovna v autě pětilitrovou láhev pitné vody, tak jsem paní Rejchrtové doplnil zásoby v kanystru. Shodou okolností jsem kousek od Slezských Rudoltic v obci Víno koupil před třemi lety velkou louku, kus potoka, hájek a část třešńového sadu po Němcích (cca 1,5 hektaru celkem), takže jsem to setkání s paní Rejchrtovou hned spojil s odbočkou do Vína a taky jsme si pěkně pokecali o suchu, vedrech a o aktuální situaci v přírodě jako hospodář s hospodářem. Moc příjemné setkání, jen to auto, foťák a notebook plné prachu jsem musel řešit ještě následující týden. Asi tak.

Zdraví
Fidel Kuba, zástupce šéfredaktora krnovsko - bruntálské redakce Deníku

Irena Rechrtová se při své cestě kolem České republiky zastavila i ve Znojmě

Foto: DENÍK/David Grossmann

Žena s poníkem dorazila z Broumovska až do Znojma

22.5.2007 17:34

ZNOJMO - Pokud se v malém Česku rozhodnete udělat několika měsíční túru, jednou z nejoblíbenějších variant je zemi obejít, oběhnout nebo třeba objet na kole podél hranic. Sedmapadesátiletá Irena Rejchrtová se na tuto trasu vydala s povozem, poníkem Jívkou a psem Benem.

Diskuse

Z Police nad Metují v broumovském výběžku na severu Čech ji to do Znojma trvalo zhruba pět týdnů. Před sebou má ale stále tisíc kilometrů cesty.
„Četla jsem, že nemáme žádný koňský rekord, tak jsem se rozhodla jeden vytvořit,“ usmívá se svérázná žena, zatímco se její poník klidně pase na Žižkově náměstí a kolemjdoucím při cestě do práce nabízí nezvyklý pohled. „Zároveň si tak plním svůj životní sen. Proč bych měla jezdit autem, když je tolik různých způsobů. Navíc ráda dělám šílené věci,“ dodává.

Koňákem se Rejchrtová stala teprve před třemi a půl lety, kdy si pořídila poníka Jívku. Přestože je zvíře jen o něco málo větší než sto dvacet centimetrů, má se svoji majitelkou na cestě kolem republiky už za sebou například přechod Orlických hor nebo Jeseníků. „Denně urazíme deset až třicet pět kilometrů. Vždycky jsem ale dřív unavená já než Jívka,“ říká Rejchrtová a pomalu zapřahá. Na tachometru svého vozíku naměřila od začátku své cesty už téměř osm set kilometrů.

Při svém putování si užívá především krajiny. „Až teď jsem si uvědomila v jaké krásné zemi žijeme,“ říká a pomalu nasedá na kozlík. „Na jihu Moravy se mi zatím nejvíce líbily lužní lesy u Valtic. Takové stromy u nás nemáme. Je to ráj pro duši,“ dodává.

Povoz se pomalu rozjíždí a zhruba hodinový odpočinek ve Znojmě končí. V úterý si tato nerozlučná trojka vyzkouší ještě nově otevřenou koňskou stezku. Na cestě už Rejchrtová potkala řadu stejně zapálených lidí jako je ona sama. Právě díky i jejich pomoci je její putování možné.

David Grossmann