Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hodně lidí nás obdivuje a já jim říkám: „To ne my, to jen Jívka je tak dobrá.“  Ale jsou i tací, kteří řeknou: „To musí být něco hrozného, takhle 2-3 měsíce cestovat……..“

Kdyby se mi to nelíbilo, tak to nedělám. Já si dovedu představit být bezdomovec, ale ne v té špíně. Jestli jsem někdy zalitovala, tak jedině ze strachu o koně. Mám jistotu, že se je stále kam vrátit……

Zajímavé je, když někdo přijde a řekne: „Jé, to je pěkné“ a já se optám, jestli neví, kde by mohla kobylka přespat. V tu chvíli nemá zájem a pryč, jen nemít žádnou starost navíc. To mám pak na ty obdivovatele zlost.  Ono je opravdu těžké najít v nepříznivém počasí přístřeší. V takových situacích BABO RAĎ!!!

Kdo má dnes zvířectvo? Z koníren si každý zbudoval garáže, dílničky a stodoly se zbouraly.

Muž mi nabízí odvoz domů, ale já mám opravdu chuť a touhu to dotáhnout do konce.

Zjistila jsem, že na mě kobylka hraje habaďůru….Dělá, že mele z posledního, ale když neslevím, tak jede jako na závodech.

Hodně dětí mi říká, že by chtěli také koně. Vysvětluji jim, že to není jen radost, ale především starost.Vysvětluji jim vše, co je třeba.

„A co na to rodiče“: ptám se. „Taky to tak říkají“……….

Opět se stahují mraky, bude bouřka. Kam se ale schovat? Ptám se zemědělce, zda neví o nějakém přístřešku nebo stodole. „To je těžký.Dnes už nikdo stáj nemá.Musíte se ptát“. Jedu vesničkou dolů, kde je nejvíce domů. Vesnička je upravená, všude tráva a kytky……

Před jedním domem vidím kupu hnoje, asi mají dobytek. Odpřahám, nechávám Jívku, aby se pásla a jdu se zeptat. Mám štěstí, jsou to starší manželé, domluvili se, že mi Jívku nechají ve chlívku pro telátka. Jívka tam byla asi spokojená, protože ležela.

22.6.

Jedeme směr Chodový Újezd. Přes internet jsem měla domluvený kontakt na ustájení, jenže mobil mi ráno zmlkl, tak jedu naslepo až na místo. Nikdo doma, co můžu čekat? Bylo mi porazeno, abych jela do Jadruže. Mám smíšené pocity, vždyť jedu úplně jinam, než mám plán... V Horní Jadruži žádné koně nevidím, tak pokračuji do Dolní.

Zajíždím směrem, kde vidím koně a na vhodném místě odpřahám. Jím a Jívka se pase…

Přichází ke mně chlapík a německy se mě ptá, co potřebuji. Odpovídám, že potřebuji ustájit a že hledám paní, se kterou jsem se domlouvala. Prý ji nezná, ale nabízí mi, že mají volnou stáj, takže můžu kobylku ustájit u  nich. Bez problému jsme se domluvili, dokonce jsme tam s Jívkou a Benem zůstali 3 noci. Tak vstřícní lidé se už tak často nepotkávají, nebo není čas je poznat. Všechna tamní děvčata byla velice milá a ráda mi předvedla alespoň pár některých cvičení s koněm ze země. Když se jen dívám, připadá mi to velice jednoduché, ale ve skutečnosti je to opravdu těžké. Po čase zjišťuji, že to opravdu funguje, jsem vůdčí „KOBYLA“. To, co umím, pokud to umím, je jen část. Je se stále co učit.

Je vítr, prší, slunce a opět prší……Chytili jsme strašný liják a nevěděli, kam se schovat.

Máme štěstí, dostali jsme se do dobrých rukou. Někteří lidé vyjdou vstříc, někteří námi dokonce opovrhnou.

Je pravda, že jsem si ani neuvědomila, že mi na zadku praskly kalhoty, zjistila jsem to až při praní.

Kolo je opět „nemocné“.Praskly další výpletové dráty……To jak jsme jeli doporučenou cestou po měkkém. Ze začátku se jelo dobře, poté jsme jeli po cestě, kde jezdí traktory, takže jsme jeli chvíli levým, chvíli pravým kolem v koleji.

To nejhorší ale mělo teprve přijít. Úvoz plný vody……Není na výběr……

Najednou slyším Bena naříkat. On v tom bahně zapadl a nestačil se uhnout před kolem. Nebyl vůbec čas na reakci.Vše se seběhlo v jedné vteřině, že jsem nestačila Jívku ani zabrzdit.Okamžitě, jak jen to jde, stavím a co nevidím-pes za námi běží a naříká, že jsme mu ujely. Honem ho dávám na vůz do deky. Strašně smrdí shnilým bahnem, ale musím to vydržet. Leží, ani nedutá, jen hlava je trochu suchá, jinak je jako jedna velká koule bahna. Není kde ho umýt, ani tu deku nemám kde vymáchat. Dva dny mi smrdí celý vůz. Vše se vyřeší sanitárním dnem, odpočinek je nutný.

Jívka za den několikrát zmokla, ještě, že nám byl nabídnut přístřešek.

V noci trochu kašle. Já lítám, balím kobylku do deky……Zrovna kvete lipový květ, takže hned ráno trhám a vařím kotlík za kotlíkem lipový čaj.

Jívka si ještě ráno párkrát odkašle a už je dobře.

Dostávám od neznámého dárce 200 Kč kreditu na mobil. DÍKY……….

Každá koruna na telefon je dobrá. Posílám SMS, volám rodině. Jinak pro sebe toho moc nepotřebuji. Jen když je kobylka ustájená.

27.6.

Když sjíždím ze státní silnice Cheb-Aš do Aleje, stavím, abych se zeptala na ustájení nebo další cestu. „Jé paní, vy ještě jedete? Já myslela, že už jste dojela“:říká mi jedna paní. „To bych musela mít nejen já, ale i Jívka  v zadku vrtuli.“

Když přijíždím z horské oblasti do nížin, jsem až překvapená, jak dozrálo obilí.

Hrázděná architektura je pro mě moc zajímavá, líbí se mi.

Je mi až líto, když vidím malý hrázděný domek ve velice špatném stavu.

Některé velké statky jsou hezky upraveny, jsou to skvosty.

Byla jsem pozvána na snídani do restaurace je udělána ze staré stodoly, je útulná a vkusná.Tato rodina vlastní 3-4 takové statky, všechny jsou dány do původního stavu.

Jedem opět dál, počasí je proměnlivé, ale jsme spokojené.

Na Chebsku  v okolí Habartova trochu bloudím, trasa je špatně značená.

Když vjedu z vedlejší na hlavní, nevím, na kterou stranu jet, žádný ukazatel.

Nemohu koně nechat na silnici a utíkat se podívat na ukazatel.

Už několikrát se takhle točím na vozovce. Ještě, že tady není velký provoz.

Jednou takhle vjedu do vesnice a nevím, kde jsem. Koukám na autobusový jízdní řád, ale vesnice kde jsem není označena.Jdu se optat do statku „ Paní já jsem vás předjížděl“: říká mi majitel. Není to Čech je z Německa, ale mluví česky.

Dostala jsem svačinu při které jsme si povídali.Je ze „Štutgartu“, zde koupil statek a dává ho do pořádku.Má 20 koní, 150 krav a 300 ha půdy. Jak jen to půjde, udělá si prý porážku a bude vyrábět svoje mléčné i masné  výrobky.

Jedeme kolem povrchových dolů, některé jsou holé, jiné už dobře obrostlé.

Asi jsem moc sjela do nížin, teď budeme muset vyjet opět nahoru. Přes Klínovec, dále po signálkách, po náhorní pahorkatině.

2.7. České Hamry

V Kadani mám sestru, která mi zajistila v Českých hamrech velice slušné ustájení. Večer se tam sešlo pár koňáků a každý hledal toho oře, který jede tolik km.

Když vidí jen takovou velkou kozu, jen kroutí hlavou, že to není možné.

Je sice malá tělem, ale má velkého ducha. Jívku mi zkontrolovali, prý je v pořádku.

Veselá, stále hladová, nohy také v pořádku. Ve výběhu se hned rozběhla a vyválela. Jedu se sestrou do Kadaně, přespím a odpočnu si. Druhý den už abych opět byla nahoře u kobylky, nemohu bez ní být. Odpočaly jsme si a jede se dál. Dostáváme zabrat. V lesích jsou všude závory,  takže jedeme vedlejší cestou přes louku. Přece se tam musíme nějak dostat, ale mám pocit, že se vzdalujeme. Jedeme dolů přes bažiny, jsou tu zdroje pitné vody.

Přichází stoupání, ale jaké, doslova jako střecha. Co teď? Jívka to vzdává. Kousek popojede a dál už nemůže. Pod kola dávám kameny, začínám vybalovat a nosit obsah vozu na vrch kopce. Párkrát musím jít, než vůz odlehčím, aby byl pro Jívku lehčí.

Dám jí kousek chleba,  vezmu bič švihnu nad hlavou, zvýším hlas a jedeme.

Je to za námi, jsme obě dost vyčerpané. Po opravdu dlouhé době se dostáváme na tu správnou cestu. Až na Horu  sv. Šebestiána se dnes už nedostaneme. Máme najeto 30 km Ptám se na ustájení. Není kde, ale máme štěstí, jeden pan cikán nám uvolnit starý seník. V noci a ještě dopoledne lije jako z konve. Jsem v klidu, Jívka je krytá.

Až před polednem se trochu vyjasňuje, riskuji to. Jedem přes Šebík, tak se tady zkráceně říká Hoře sv. Šebestiána. Chvílemi strašně prší, pak zase sluníčko.

Na cestě potkávám 2 turisty-manžele. Volám, jestli můžou dát dolů deštník, vím , že se ho Jívka bojí. Ani náznak snahy, tak na ně volám německy a ukazuji. Pán dává deštník své paní a fotí jako o život. To jsem se poprvé za celou cestu opravdu rozzlobila. „ Deštník dát dolů neumíte, ale fotit, to můžete. Kdo vám to dovolil?“ Ta situace byla dost kritická. Svah dolů, vlevo skály vpravo sráz s potokem. Jívka se ničeho nebojí, jen deštníku a lidí rozestoupených před ní. To má asi pocit, že je tam bariéra nebo překážka.                                                       Před námi je pořádný stoupák. Cesta je vydlážděná kamením, jak bývalo kdysi. Kousek to jde, ale opravdu je toho moc. Za námi jde skupina mladých lidí se saňovými psy, „ Máme vám pomoci?“ „Když budete tak hodní a přitlačíte, budu ráda.“2 hoši tlačí a Jívka táhne ze všech  svých koňských sil. Zvládli jsme to. Bez pomoci bych musela opět vše na kopec vynosit sama. Já osobně na vrchu sotva dechu popadám. DÉKUJI VŚEM!

Krušné hory jsou pro mě zatím opravdu krušné. Poznávám tu jen vítr a déšť, sluníčka je poskrovnu. Jistě bude lépe.

Nejvíc mě může rozzlobit závora v lese. Jedu po cyklotrase třeba 3 km  a najednou vidím závoru. Vedle z obou stran hluboký příkop s vozem nemožný projet. To pak opět musíme zpět na tvrdou asfaltku. Vím dobře, že to je kvůli motoristům, ale proč za to máme trpět MY?

Dnešní noc je pořádný vítr, ještě, že je Jívka ve stáji. Našla jsem opět dobré lidi.

6.7.

Vesnici Klíny doporučuji. Mají  zde v plánu vybudovat stáje pro koně a příbytek pro koňáky – pocestné. Hospůdka je už hotová.

Domů už nespěchám, není to daleko. Chci jen dojet. Lidé si nás pamatují z TV, mávají a přejí šťastnou cestu. Jívka už má otlaky od ohlávky. Je rozdíl mít ji 2-3 hodiny, nebo celý den. Když není ustájení, má ji i v noci.

Všechny ozdoby a spony jsem z ní kus po kuse oddělávala, opravdu jsou jen na parádu……………

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář