Koníčková

Koňské výpravy

Mám malou Welsch kobylku Jívku,je to bílá šimla. Je to velmi pracovitá kobylka,nebojí se na silnici ani kamionů. Spíš se lekne,nebo ji překvapí náhlý pohyb vedle cesty.

1. Jak se kupuje kůň

To si jednou usmyslíte, že chcete koně.Prostě chcete a hotovo.Doslova si ho vydupete, rodina nemá zájem,udává všechny možné i nemožné argumenty.Všechna mysl je určená jen pro koně. Nakonec rodina, v tomto případě muž,rezignuje.Začne se přeci jen zajímat:“Jak si to představuješ?“ Pomalu a jistě si člena rodiny nakláníte na svoji stranu.Jednou přijde, jako by nic, jak si to vše představuješ?Začne se diskuse,zvažují se všechna pro a proti.Kde se ustájí,jak se senem,kam s mrvou, lidově řečeno s hnojem?Mezi tím rozhazuji sítě mezi koňáky:“Nevíte kdo má zaučeného koně?Nepotřebuji velkého koně,mně stačí malý koník kolem jednoho metru.“Potřebuji koně do zápřahu,nemohu moc chodit.Představy?Někdy utopie, velká neznalost. Přeci jednou přišla SMS, číslo telefonu a jméno,kam se máme obrátit. Manželská dohoda.Jede se obhlídnout koník.Jsme vlídně přijati.Hned je nám představená bílá kobylka.Vše je vysvětleno.Zdravotní stav,co umí,jak se chová.Je učená pod sedlo,umí tahat,na silnici se chová velmi dobře,závodila ve spřežení,dokonce ve čtyřce.“Když je ta kobyla tak dobrá,tak proč ji teda prodáváte?“:ptáme se.Ona mi drobí krok.Ostatní koně si můžou nohy zpřerážet.Kobylku vidíme jen zezadu.Nemá o nás zájem, má plný žlab.Ve stáji jsou ještě další koně.Majitel dost spěchá, mají v hospodě přednášku veterináře.Když nechcete, nevadí, já ji nabídnu na schůzi.Je to obchodní tah, zájemce okamžitě zbystří. Co teď? Prozatímní dohoda.Jedeme domů.Opět diskuse.Měří se budoucí box,plánuje se kam se co dá.Po nějaké době se opět domlouvá termín návštěvy.Venku nepohoda, déšť se sněhem.Nevidíme koně v pohybu. Domluva na ceně.Nemůžeme ji vzít domů.Zima je ještě v plném proudu, nemáme vše potřebné k ustájení.Takže další termín návštěvy. Třetí návštěva, doslova po třetí vidíme kobylce opět jen zadek. Dohodnuto,zaplaceno a peníze v šuplíku.Kobylka zůstává u svého majitele.Žádná smlouva o koupi, jen ústní.Majitel nám ji přiveze až domů.Teprve doma si uvědomujeme, že v ruce nemáme vůbec nic.Doma se pilně pracuje na budoucím ustájení.

Sláva, sláva koníček jede.Přivezl jí až k nám, ukázal jak se postrojí,jak se zapřáhne.Nějaká ta dobře míněná rada k tomu.Je nádherná.jsem spokojená.Holka neboj se, nic se ti u nás nestane,budeme tě mít rádi.Často telefonuji,sděluji její stav,co s ní dělám, jak se chová.Jsme stále v dobrém vztahu. Už máme i krásné hříbátko.Co víc si přát.Můj muž je miluje obě.

Ano.Náhodou jsme uzavřeli koupi této kobylky s velice slušným člověkem.Jsme velice spokojeni.Já jsem šťastná a stále do ní zamilovaná.

Teprve teď, po dlouhé době si říkáme, jak jsme mohli naletět.Koňští handlíři umí zázraky. Z hemelky udělají krásného koně.Kdo chce kupovat koně, musí vědět jak na ně. Je třeba si vzít zkušeného koňáka, nejlépe veterináře,pozorně prohlédnout kopyta....... Dobrá kupní smlouva, je třeba vědět víc o koni, o jeho majiteli atd.

2. Jak jsem se učila jezdit povozem.

S pomocí svého muže zapřahám.Mám dvoukolovou sulku,do které mezi dvě ojátka zapřahám svoji ponyčku Jívku. Je to devítiletá kobylka welsch pony part-bred. Dnes mám v plánu jet pod horami lesní cestou do Božanova, kde bych se chtěla učit kočírovat.Když někomu řeknu,že jsem měla při první jízdě v očích smrt,nebude mi věřit,ale bylo to skutečně tak.Vyjíždím na silnici. Doslova se klepu nervozitou.Teprve po chvíli,když zjišťuji, že koník si na silnici vede dobře,se zklidním. Ano. Její bývalý majitel měl pravdu.Tenhle kůň je pro každého.Nebojí se nákladních aut, ani kamionů. Jedeme jako o závod.Kolem hlavy mi fičí vítr. Ten pocit je nepopsatelný, nádherný, někdo by řekl opojný.V lese potkáváme starého lesáka:“To je krásný“,nadýmám se pýchou. První zastavení je u mého bývalého spolužáka Vládi Tomáše v Martínkovicích.je to koňák tělem i duší.“Tak co,jaká je?“:ptám se nedočkavě.“No dobrý, kopyta tvrdá, nohy suché.“ Štěstím jenom zářím. Jedeme spojnicí do Božanova.Slunce svítí, nad námi zpívají skřivani.Co víc si přát? Pýcha předchází pád! Vjíždím na mostek před našim statkem.Je tam autobus.Co tady má co dělat autobus?Copak tady je zastávka? A je to hotové. Jívka automaticky uhýbá tam, kde je volno, ani nestačím zareagovat. Kolo poskočí a je mimo mostek.Končí v potoce.Ti dva od autobusu se honem jdou podívat, co se stalo. To nic není, Franta to zavaří. Víc nic je nezajímá. Oprava mě stojí 300 Kč. a hodně naštvaného muže.

3. Jedeme Broumovským výběžkem.

Jako obvykle jedeme pod horami směr Křinice,tam se stavím u pana Geizlera.Chci mu představit svoji kamarádku Jívku.“Jo už jsem Vás viděl“. Ani jsem si neuvědomila, že těmto koňákům,kteří mají ČMB chlaďáky,ti trpaslíci – poníci nic neříkají.Jedeme dál spojnicí do Martinkovic,tam se stavím u Vládi, alespoň říct dobrý den.Vláďa vyjde,znalecky zhodnotí koně.“Máš to dobrý,ahoj“. Jedeme dál spojnicí až do Božanova,do mého rodného hnízda, tam jsem se narodila. Jívka se doslova předvádí.Nožičky zvedá jako kočárový kůň.Před hospodou sedí několik pivařů,jako na povel se otočí.Všichni se dívají jen na koně, jsem pyšná.Snažím se světácky kočírovat. Jívka se pase ve dvoře, nedělá problémy.Nechá se v klidu ustájit ve stodole.

Jedeme se projet podle hranic, přes Markovičovo,spodem vesnice zpět,zastávka u bratra Jiřího. Další den směr Studená Voda, hranice,všude projedeme jako blesk.Jívka neumí postát v klidu, stále jak na pérku, v pohybu. Mě to tedy nevadí, jsem taky stále v neklidu.

Mám v plánu jet spojnicemi podél hranic.Tak jedeme.Polní cestou do Otovic, přes Vápenku do Šonova, Rožmitálským lomem, krásnou přírodou a lesem směr Janovičky. Je to nádherný výlet. Všude je slyšet zpěv ptáků,v lese doslova ptáci řvou.Nepotkáváme ani živáčka.

Není možné stále sedět na vozíku.Když je stoupáni,jdu vedle kobylky a něco jí vypravuji. Nevím,jestli mi rozumí,ale nejsem alespoň tak sama.Koně jsou stádová zvířata,mají rádi společnost. Když vidím koutek, kde je možné se napást a odpočnout, zastavím. Jívka se pase, já si dělám jídlo a kávičku.Nádhera.To je blaho pro duši. Nemusím televizi ani společnost.Příroda je krásnější.A ten klid.Žádná auta, hluk,dělbuchy,nadávky od sousedů.

Přijíždím pod Janovičky, potkávám manžele z Honů na kolech.Zdravíme se.Jsem doslova šťastná.Je to na mně vidět.Prý ze mě štěstí jen srší. Jedu dál,kde by měl bydlet jeden známý, možná nás nechá přespat. Máme štěstí, můžeme tam přespat.Kobyla musí do ohrady.V konírně není místo. Má dvě kobyly a hřebce ČMB.Jedna kobyla má hříbě.Prý měla dvojčata,ale to druhé se narodilo už mrtvé.Myslím si, že kobyla neměla sílu včas vytlačit druhé hříbě. Je to smutné. To je život. Jívka to pochopí, že místo není.Ještě odpoledne jdeme k potoku vykoupat Jívku.Musím ji vymydlit mýdlem s jelenem, potom sebe, taky s jelenem.Studená a čistá voda doslova vzpruží. Zpáteční cesta je pro mě už moc, jsem před operací kyčle.Vařím večeři.Sice nám nabídli večeři i sprchu,ale jsme soběstačné.Máte-li představu,tak si představte:Sedím na špalku, jím chleba s něčím, z jedné strany žebrá pes, z druhé kobyla.Do kafe mi čmuchají a zkoumají co to je.Mám dost práce si své jídlo uhájit, a to už svoje měli.Největší šok pro Tondu byl,když jsme všichni stáli pod třešní. Jednu hrst já, druhou Jívka i s peckami, třetí pes.“Tak to jsem ještě neviděl.“:jen se usmívá a kroutí hlavou.

Já se psem lezeme na seno. Musela jsem se v duchu smát, jak se pes tvářil, když jsem tahala věci na seno. Stále se díval, kde bude spát on.Kde ho nechám. Bylo vidět jak je spokojen, když ho beru a tahám nahoru.Je pěkně těžký. Taky je nám spolu dobře. Krásně se nám spí, jsme unaveni. Ono se nezdá, ale pes musí dost uběhnout.Jakmile vyjedeme na polní cestu,psa dávám z vozu dolů. Běhá si volně,někdy má naspěch nás dohonit.Nikdy neuteče, nepere se. Když už má dost, běží vedle vozu,dívá se nahoru a jeho oči říkají:už nemohu chci se vézt.

Ráno jsme spokojení a odpočatí. Jdu připravit vůz,postroje a dělám si snídani.Chci mít vše přichystané než přivedu Jívku.Potřebuji vodu na cestu.Musím do stáje.Pozdravím koně.Jak promluvím,slyším pod stavením Jívku zoufale řehtat.Co se děje? Proč tam tak ječí, něco se děje? Letím za stavení:“Co se ti stalo, že tak ječíš?“Z jejího výrazu je vidět, jak je ráda, že jsem u ní.Uvědomila jsem si, že má strach, abych ji tady nenechala. Jak jsem promluvila, hned mě slyšela. I ty zvířata mají cit.

Odjíždíme.Majitel je v práci.Jedeme Heřmánkovicemi dolů.To je dálka, snad 6 km. Takhle dlouhé bývají všechny vesnice v pohraničí.Tato vesnice musela být kdysi velice,velice bohatá. Jedeme přes Meziměstí, Jetřichovem s přestávkou na pastvu a kafíčko domů do Pěkova.Sláva.Už jsme doma, už jsme tu. Jsme unavení, ale šťastní.

4. Moje první Hubertova jízda

Dostávám zprávu o Hubertově jízdě v Martinkovicích pod Korunou.Samozřejmě pojedu.Den před tím myji a šlechtím Jívku.Brzy ráno se musí koník nakrmit, aby strávil seno.Mezitím připravuji vodu,trochu sena,postroje,znova přečistit koně,jídlo pro sebe.Jedeme opět pod horama lesní cestou k chatě pod Korunou.Přijíždím včas.Dostávám mašličku a řadíme se.Řítí se na nás Vláďa Tomáš:“ Irenko uhni nebo tě zakousneme“Ani bych se nedivila.Má ČMB plemenného hřebce.Naše Jívka by ho mohla podlézt.Je vedle jako trpaslík.Jsem prvně na takovém koňském shromáždění.Nevím přesně co a jak.Ještě před několika dny jsem se ptala známého,co se dělá při Hubertu.Dělej vše,co ostatní.Syknu na Jívku,pobídnu opratí a trapem jsme na konci koňské řady.Než se stačím rozhlédnout,koně se rozjíždí.Jedeme po vesnici.Lidé vybíhají z domů a mávají. Koňských spřežení je asi šestnáct a asi patnáct sedlových. Každý má ty své koně vyparáděné.Je to jejich pýcha. Jsem jak v Jiříkově vidění.Moc se mi ta akce líbí. Přijíždíme za školku do jezdeckého areálu. Všichni projíždí určenou trasu přes dřevěný mostek. Ani se moc nerozmýšlím a jedu také.Jívka projíždí jako zkušený Matador,ale já mám pocit že vzlétnu.Zpět se vracíme opět v zástupu polní cestou na chatu. Sedloví na lukách závodí a honí lišku. Jsme na místě.Každý zaparkuje své koně ve stínu lesa.Vše dělám jako ostatní.Když přikrývají dekami koně, přikrývám také.Vláďa jde ke mně:“Nezlob se, já jsem musel.První vyjíždím já.“Odpoledne jedu domů.Jsem moc unavená.Dalšího programu se neúčastním.Tahle vyjížďka je asi kolem třiceti osmi km.Večer mě začíná bolet hlava.Asi toho na mě bylo moc.Druhý den musím na pohotovost.Migréna jako z praku, nic příjemného.Za nějaký čas muž říká, mluvil jsem s koňáky.Chválili jak byla naše kobyla byla poslušná.

5. Kovář

Poptávám se po šikovném kováři.“To musíš jet do Vernéřovic,bydlí tam a tam“:říká můj muž.On zná každého,každou cestu,zkratku,prostě vyzná se tu.Jedno dopoledne se vydávám za kovářem. Jedeme lesem.Konečně jsme ve Vernéřovicích. Objíždím náves.Tady někde by ten kovář měl bydlet.Jsem na cestě vedle kostela.Přes celý dolík volám na nějakého chlapíka:“kde tu je kovář?“ „Hochu pojeď sem, tady,já jsem kovář.“Přijedu ke kovárně.“Sakra,to je baba, ženská“:je překvapený kovář.Musíme se oba smát. Jeho paní říká:“Dědek poblázněnej,jen Vás viděl, hned musel letět ven.“ „Co to je za koně?“ptá se mě kovář.“Toho ještě neznám“ „No jen se neposer“ :odvětí na to jeho žena.

Kobylka stojí.Bez problému si nechá ostrouhat kopyta.Líbila se mu.Je to pěkná kobylka.Musím se ještě podívat na jeho tři koníky.Má také pony.Jsou menší než moje A jedeme jako o závod pryč.Jívka je ráda, že to má za sebou.Už se vidí doma.Teprve doma si prohlížím její kopyta.Jsou tak malinká........

6. Pády

S mužem jedeme koňským povozem lesem.Většinou jezdím sama. Někdy si ani neuvědomím, že když jsme dva, je vůz jinak zatížen.Tak si jedeme lesní cestou, která je velice příkrá. Držím koně v pomalé chůzi,vůz stejně tlačí a koně nutí k rychlejší chůzi.Brzdím snad i očima. Co se stalo, stalo se z nezkušeností.Nikdo nemůže říct:mě by se to nestalo.Prostě kobylka už nemohla vůz udržet a přidala do kroku.Jak jsem já brzdila,kola stála,pod předním kolem se vzpříčil velký kámen.Zadek vozu se nám zvedl,protože těžiště bylo na předku.Nás to vysypalo,muž spadl dopředu za koně.Odřel se a ještě mu kolo přejelo nohu.Já jsem vypadla na stranu bez následků.Okamžitě strhávám opratě, je pozdě. Oklepeme se a jedeme. To ještě není problémům konec.Jedeme zpět, asi nejsem dost pozorná.Opět to je stejný důvod Těžiště je příliš vpředu. Zatáčíme velice ostrou zatáčku, Jívka je trochu rychlejší.Než mi dojde ji strhnout,je dokonáno.Muž vyskakuje za jízdy, tedy to už není jízda, ale pád.Já padám součastně s vozem. Nic se nám nestalo, ale jsem velice otřesená. Jívka okamžitě stojí.Ani nevím, jakou rychlostí jsme vůz postavili na kola. Nemohu nasednout, musím tu situaci rozchodit. Mám pocit, že to snad nejsem ani já.

Po těchto karambolech, muž okamžitě dělá opatření. Zadní část vozu se musí prodloužit a zatížit. Jsem raději, když si muž sedá do zadu na vozík. Jsem jistější. I s takovýmto povozem je nutné se učit. Jako v autoškole.

7. Bezohlední řidiči

Jedeme po silnici,proti nám nákladní auto.V momentě kdy nás to auto míjí, zatroubí podtlakovou houkačkou.Takovýchto okamžiků jsem zažila víc. Nedovede si nikdo představit, co to je za zvuk. Pro koně, kteří mají velice citlivý sluch, je to šok. Asi jako by toho koně někdo praštil klackem po hlavě. Smutné na tom je, že to jsou řidiči z povolání. Co k tomu dodat.Prosím netrubte na koně!

8. Problém se psem

Jedeme vesnicí, najednou se na Jívku vrhne doga a štěká. Leknutí.Co teď, pokouše jí? Hlasitě křičím:“Vezměte si toho psa.!“Paní vyjde z obchodu:“No no,ona nic nedělá,ona si jen hraje.“ Jak to mám vědět, že si ten pes jen hraje? Je to doga, ostré bojové plemeno.

9. Dceřin vztah k povozu

Chci svézt svoji starší dceru.Jedeme Pěkovem nahoru.V zatáčce majitelka domečku něco kutí,slyší neznámý klapot,chce se podívat co to je.A je to.Jívka se lekne, uskočí, kolo přeskočí obrubník, já letím až doprostřed silnice,dcera na druhou stranu. Nemám potuchy co se dělo, ale v mžiku jsem u koně a držím ho za uzdu.Ano, kůň je živý tvor, musím to mít stále na zřeteli.Obě jsme potlučené, hlavně že nemáme nic zlomené. Dcera odmítá další jízdu.

10. Výlet někam

Jednou si zase vzpomenu, že musím jet NĚKAM. Vždy si beru turistickou mapu s sebou a teprve na cestě se rozmýšlím kam vlastně pojedu.Nakonec jedu přes Č. Metuji, Vlásenku,tam se trochu zamotávám.Jedu po turistické značce,ale turisté nejsme.Jsme kůň s vozem.Nikdo,kdo to nezažil si nedovede představit,jak se sjíždí koňmo příkrá stráň.To je pořád:“Prrr,stůj,prrrr,stůj.“ Nakonec jedeme po svrchnici.“Jívko ty jsi tak šikovná, že bys musela svoji paničku nakopat do zadku.“:říkám si.Opravdu. Dojedeme dobře až do údolí. Trochu se snažím zorientovat.nabereme směr k nedalekému stavení.Jistě tam bude silnice.Pod stavením je sedlák.Ptám se na cestu.“Jo,tady kousek nahoru a jste na silnici.“ Jeho vnučka se hned přitáčí k naší Jívce:“Ta je krásná. My máme taky ponyčky, ale malé.“ „Můžu se na ně jít podívat?“:ptám se.Opravdu.Takové malé jsem ještě nikdy neviděla.Pán říká,že jedna je slepá a druhá téměř také.Prý jednou bylo takové divné jaro,mnoho pylu,který jim způsobil zánět.“Co jsme dali peněz za mastě, nic platno.Slepota jim nevadí Ořu a vše s nimi dělám.“ Malá holčina mi říká:“Vezměte mě kousek prosím.Děda jel na kole do hospody.“ „Máš dovoleno?“:ptám se.“Babi, já jedu s paní za dědou.“:pokřikuje holčina.Tak mám stopařku.Jedeme po vesnici směr Stárkov.Po chvíli mi holčina říká:“Jestli chcete, pojďte taky do hospody.“ „Copak to jde? Kůň není auto, které se zamkne a můžeš jít.“

Projíždím Stárkovem směr Vápenka.Ptám se místních,kde bychom se mohly ustájit?“Jeďte ještě kousek dál,za zatáčkou uvidíte pěkný stateček.“ A opravdu.Pod velkým kopcem je renovovaný stateček.Zajíždím tam.“Není problém, necháme vás tady.“ Starý pán,mám dojem,že se jmenuje Dresler, má taky dva velké koně.

Nechávám Jívku napást a s hospodářem se bavíme,samozřejmě o koních.Jeho snacha se směje,o jak málo je naše kobylka větší než jejich kozy.Vede kozu s kůzlaty na pastvu.Opravdu.Takové velké kozy kdysi bývaly v každé chalupě.Chystám si spaní.Nechce se mi stavět stan.Pod malým přístřeškem je místa dost.P. Dresler mi přinesl plachtu,aby na mě netáhlo. Opět jsem spokojená.Co víc si přát?Jívku zavedu do stáje k ostatním koním a kozám.Ta má společnost! Dostala zrovna tolik krmení, co ostatní. Myslím,že neudělala ostudu,sežrala všechno.Však ji znám.

Ráno ptáci vyzpěvují,doslova řvou.Než se přivedu k životu, pan Dresler už jde ke mně:„Kobylku máte nakrmenou, napojenou.“Děkuji.Dnes si uděláme odpočinkový den.Podívám se na kopec,kde má ing. Otava, který provozuje agroturistiku,ve výběhu stádo koní a krásné sruby.Beru Jívku a jdeme nahoru.Uf to je kopec.Prohlížím si sruby.Jsou v ruském stylu.Nejsou ještě dodělané.Je to zajímavé.Volám, nikdo nikde, stojí tu auto,majitel jistě není daleko.Jdeme procházkou,louky jsou posečené.Přicházím k malé kapličce.Zde končí čtrnáctero zastavení křížové cesty.Potkávám francouzské turisty.Hned se ke mně ženou děti a hladí Jívku.Jedna holčička si přitiskne obličej k Jívce a dlouhou dobu takhle stojí.Překvapilo mě to.Ještě nikdy jsem něco podobného nezažila.Paní anglicky vysvětluje,že malá jezdí na koni a asi se ji stýská.Jdeme dál.Musím zavolat domů, že jsme v pořádku.Pomalu se vracíme,mám velké bolesti.Kdybych to uměla a Jívka mě unesla,sedla bych si na ni.Jenže........Přicházíme ke srubům.Bdím či sním,jsme mezi indiány.Kolem nás se ženou na koních Apači,možná Siuxové.Ano.Je to tak.Pan Otava jezdí s turisty v indiánském oblečení.Na koních místo sedel jen tkané podušky,na sobě jen bederní roušky, indiánské ozdoby a na hlavách péřové čelenky.“Dobrý den.“: představím se.“Mám k vám prosbu: mohu se tady utábořit?“ „Ano,není problém.Zítra tady chceme lasovat koně.“

Nakonec se můj plán opět mění. Ani sama dopředu nikdy nevím,co přesně za tři hodiny udělám.Poděkuji Dreslerům za azyl pro mě,koně a samozřejmě také psa.

Zapřahám a jedem směr VerneřoviceV horních Vernéřovicích se ptám,kde je možné se vyspat.Jeďte na Dvorka,tam vás ustájí.Nikdo si nedovede představit, jak je člověku hned lépe, když slyší dobrou zprávu.Mávám místo pozdravu na okolní lidi.Malou zkratkou,kterou mi ukazují místní, jedu přímo do areálu. „Prosím, prosím je možné nás ustájit?“ „ Ano, dejte koně do toho prvního boxu, je volný.“ Děkuji, ale musím se zeptat, co za ustájení. „Když nám ráno pomůžete vykydat, máte to zadarmo.“ Já si vyhlížím místo na přespání.Poblíž zaparkuji a přikryji vůz.Jdu se umýt pod přírodní boilér.Je to velký sud s vodou ohřátou sluncem.Před stájí sedí děvčata.Jdu na kus řeči. Jsou to nadšenkyně, které své prázdniny a veškerý volný čas tráví zde,u koní.Myslím si,že je to jistě záslužně a hlavně dobře vyplněný čas.Už je pozdní večer.Protože jsou velká vedra,děvčata mají vypustit koňské maminy s hříbaty do výběhu.Chvíli pozoruji hříbata.Jsou jako děti.Stájník mi říká: „Ráno nechte psa u vozu.Šéfová má psa a ten nemá rád malé psy.“Asi se rád vytahuje na malé psy. Velcí by mu „natrhli zadek.“ Nedá se nic dělat, mám toho dost.Noc pro mě není dobrá.Mám záchvat,ale jaký.

Ráno jsem po práškách jako po flámu.Přesto se snažím pomáhat vyčistit stáje.Jívka jak mě slyší,řičí jako když ji berou na nože.Přichází pěkná ženská, podává mi ruku.Je to majitelka dvora. „Už se ji po Vás stýská, jak Vás zdraví.„Představuji se. „Jo Pěkov,tam to znám.“ „Ten vůz tam vpředu je Váš?“ „Dobře, že jste nechala psa venku“. „Byla jsem upozorněna“: říkám a vypravuji,jak cestuji. „To jste měla přijet včera.Měli jsme tady zkoušky ČMB v tahu.“Prohlížím si areál.Jedno děvče se ptá, zda se může svézt na mém koni.Je drobounká,samozřejmě.Bože to je strašně legrační. Opravdu to vypadá, jako když se sedí na šicím stroji.Jívka drobí krok, holčině se hlavička jen třese, ale jede dobře.

Nedá se nic dělat, jedeme dál.Směr Adršpach.Za Hodkovicemi si dáváme pauzu.Staví u nás místní cyklista: „Jé,to musí být krásné.“ „Je,opravdu, ale kdybych měla zdravé nohy, tak jedu na kole.“ Taky to je krásné cestování. „Nevíte jak se dostanu na Libnou?“:ptám se. „Jeďte támhletou polní cestou.Tam jak jsou ty krávy a jste na Libné.“ „To je sice hezké,ale má to háček.Ta moje kobylka nezná krávy.Ještě je neviděla.Má před nimi strach, mám to vyzkoušené.“ „Tak to musíte přes Adršpach.Tak jedu přes Adršpach.Přijedu k velkému parkovišti.Je tu tel. Budka.Musím zavolat domů. Chci odejít a nechat Jívku se pást, ale nějak to nejde, stále se snaží jít za mnou a pes taky.Co teď?Popadnu Jívku, psa vážu u vozu a jdu telefonovat. Musí na nás být zvláštní pohled.Já v budce a kobyla má hlavu samozřejmě strčenou až u mé hlavy v budce. A aby tomu nebylo dost,nechává pod sebou homolky.Ještě, že vedle je popelnice.Bleskem zahrabu v popelnici jako správný somrák, vyndávám igelit a pečlivě ty koblížky posbírám.

Pokladní u parkoviště se ptám, jak se nejlépe dostanu na Libnou. „Jeďte po téhle cestě a dostanete se tam.“Potkávám turisty a ptám se jich jaká je tam cesta a jestli projedu. „Jsou tam hatě, ale při troše šikovnosti, to zvládnete.“ Ano zvládly jsme to.Asi jsme opravdu šikovné.Místy je terén dost prudký,raději jdu vedle.Už toho je dost, musíme se poohlédnout po noclehu. Ptám se místních. „No,o něčem bych věděl.“ „Přeleze potok?“ „Když ji natáhnu provázek, bude ho respektovat.“ Zavádí nás vedle hospody do oplocené zahrady. „Tady můžete přespat.“ Stavím stan,prakticky poprvé na svých výletech. Ona snad bude bouřka? Hřmí ze všech stran.Je tu nepoužitá garáž.Nanosím dovnitř suchou posečenou trávu.Nevím co by Jívka udělala při bouřce.Aspoň ji tam schovám.Neprší,je to dobré.

Noc přežíváme v pohodě.Já se psem ve stanu.Jívka se ráno hlásí u stanu.Napasená má žízeň, přináším vodu z potoka.Jdu něco nakoupit.Musím se smát, když se vracím,Jívka má celou hlavu přes plot a rozhlíží se na všechny strany. Jako babka, aby ji něco neuteklo. Možná si opět dělala starosti, kde to zase lajdám.Posnídáme a jede se dál, směr k hranicím a na Bukovou horu. Na konci vesnice je tábor.Zrovna je plný psů. Mají tady cvičení velkých hlídacích plemen. Snad celý tábor se seběhne k nám, někteří i se psem. Jívka je srdnatá, psů se nebojí. „Můžeme se svézt?“ „Ano, ale každý si musí své děti ohlídat.“ „Já nemohu tolik chodit, kdo ji povede?“ „Chcete kávu,pivo nebo něco k jídlu?“ „Ne děkuji, jsem po snídani, vše mám s sebou.Alkohol při jízdě nepiji, kafe mám uvařené.Asi po hodině odjíždíme.Jedna holčina chce se mnou ještě kousek jet. Půjčuji jí opratě. Jívka jde sama, není potřeba jí řídit.Říká: „Já mám ráda koně, ale naši mají raději psy.Máme jich doma sedm.“

Projíždíme kolem kříže smíření.Je to opravdu nádherný monument.Nemohu si ho patřičně prohlédnout,Jívka nechce stát. Nejde ani pochopit, proč ho někdo chtěl zničit.Lidé nemají úctu před ničím.

Přijíždím do jakési vesničky,ale nevím kde to jsme. „V horních Teplicích“:oznamuje mi kolemjdoucí. „Aha,a jak se dostanu na Bohdašín?“ „Musíte přes tohle pole, stále dál až na konec. Tam je Nový Dvůr.“Opravdu se dostávám na konec Bohdašína.Zde už to znám.Přejedu silnici a pastvinami směřuji na Hony.Jívka větří,poznává, že je skoro doma.Dává se do takového trapu, že nám pes nestíhá.Je teplo,pes má žízeň. Nedá se nic dělat, musí na vůz.Pít dostává za jízdy. Jsme doma.Velké vítání.Jívka do boxu, dostává zaslouženou odměnu a my jdeme domů. Všude dobře, doma nejlíp.

Mám mnoho zážitků,je co vypravovat.Nádherná příroda. Někdy mám na lidi opravdu vztek, všude spousta vyházeného nepořádku.Jak to mohou ti lidé udělat.Přinesou si to až sem,snědí, vypijí a vyhodí.Ty plastové láhve a ostatní nepořádek přeci mohou vzít zpět.Po nás nenajdete nic.Vždy si po sobě vše uklidíme.Až na ty homolky,ale to je přírodní odpad.........

11. Orlické hory

V srpnu,osm neděl po operaci kyčelního kloubu se vydávám s kobylkou na dlouhou cestu. Já těmto výpravám říkám, že jedu NĚKAM. Nemám ani velkou představu,kam přesně pojedu. Jen pro uklidnění muže,si plánuji první přespání v JK na Lipí. Kolik je asi hodin? Ještě jsem nebyla za humny a mobil mi vypověděl službu. Jedu přes Hlavňov, Machov na Končina, Sedmákovice, Poříčí. Nebe se zatáhlo,bude pršet. Ve Žďárkách spěcháme do nedalekého kravína, tam se uchýlíme. Je to opravdu potřeba.Bouřka nám nad hlavami řádí a z nebe doslova jako když pustí stavidla.Pro pořádek,aby mi někdo nevynadal, jdu do kravína říci, že jsme se uchýlily pod přístřešek .Kobylce jsem dala seno, měla jsem z domu, ale tady bylo krásné a voňavé přímo „u huby“.Obě jsme si dobře odpočaly a posilnily se.Nesmím zapomenout:Mám sebou také psa, jezevčíka Bena,kterého pouštím volně, jen když jsme na silnici kde nejezdí auta.Jsme taková silná trojka. Je po bouřce, jede se dál.

V Poříčí se dávám po cyklostezce až k hraničnímu přechodu v Náchodě. Jívka je tak spokojená,že doslova závodí s cyklisty. Budíme všude obdiv:“Jé tati, mami podívej koníček“.Bez problému projíždíme zadními uličkami Náchodem. Až na jednom místě mám trochu problém s našimi tmavými spoluobčany.Děti mi drze a bez skrupulí začaly lézt na vůz. Nikdy nepoužívám bič,ale nyní jsem zjistila klad tohoto nástroje.Ve chvilce,kdy jsem zvýšila hlas, že použiji bič a vzala ho do ruky, byl vůz prázdný. Jen jejich otec na mě něco křičel.Nerozuměla jsem,ani si nedělala výčitky.V jedné uličce byl postavený betonový květináč,aby tudy nejezdila auta.Pro nás trochu problém.Vejdeme se s vozem nebo ne? Takový koňský povoz není jednoduché kočírovat,navíc s takovou divoškou, jako je moje Jívka. Nevím na kterou stranu se mám dívat dřív. Na jedné straně květináč,na druhé straně zábradlí.Zvládly jsme to. Poškrábaly jsme sice trochu vůz i květináč,ale nic nám neprasklo.Je vidět že můj muž, který tento vozík zhotovil,odvedl dobrou práci.Kobylka jede s radostí dál a já jsem spokojená, že nemusíme jet zpět. Před námi je kopec, ale jaký kopec,skoro jako do nebe. Jedeme směr Dobrošov. Musíme trochu odpočívat.Je teplo a podle všeho, moje kobylka je hřebná. Po malém bloudění konečně nacházíme JK Lipí. Je večer po osmé hodině.Nikoho není vidět.Volám:“Je tu někdo?“Nikdo.Jen spokojení koně v boxech. Co teď? Ustelu si ve stodůlce na slámě. Jívku si opatřím senem a čerstvou trávou. Já se psem si také děláme večeři. V pohodě usínám, jen občas se budím,jestli je vše v pořádku. Jívka je trochu neklidná, je v cizím prostředí, pes občas vyběhne a dává najevo,že hlídá. Ráno jsem dost vyděsila děvčata, co šla ke koním. Asi se jim ještě nestalo, že takoví poutníci,jako my,se uvelebí zrovna u nich na slámě. Ale především proto, že Jívka byla podobná jejich poníkovi Berouskovi. Kladly si otázku,jak to že není v boxu? Kdo to tam je? Představím se a vysvětluji,proč jsem zrovna tady. Bavíme se s děvčaty o koních, vypravují jak přišly k Berouskovi. Prý si ho tam na nějakou dobu ustájil cirkus Berousek a už ho tam nechali. Jistě má v tomto JK zasloužený a klidný důchod. Jeden moment mě Jívka vylekala. Berousek se chtěl trochu kamarádit, prostrčil hlavu pod hrazením,ale Jívka po něm vyjela jako pes. Je to tak.Jívka je hřebná.

Úsměvná příhoda:Menší děvče nemohlo při čistění boxu lopatou nabrat homolky.Druhá netrpělivě popohání:“Dělej, vem to do ruky“. Fúj, ééé, ne to je hrozné. Malinko ji povzbuzuji:“Klidně to vem do ruky,vždyť je to čistá homolka, ještě ji nikdo v ruce neměl“. I taková situace se vyskytne. Někteří si myslí, že se bude jen jezdit.Ale nejdřív se musí pracovat.Až poté,co se vše splní,je zábava.

Trochu si odpočneme a pojedeme dál.To bylo mé rozhodnutí,ale nakonec tam spíme dvě noci. Dalšího rána už zase balím a jedeme.Jívka je tak rozjetá, že nemohu ani naskočit na vůz. Ono tak krátce po operaci to není tak jednoduché. Pes nám sotva stačí.Má malé nožičky. Jívka je v jednom trapu.Nemá v sobě trpělivost a já ji neumím zmírnit.Prostě už jsem si zvykla na to,že naskakuji za jízdy.Koňák by ji srovnal možná i bičem, ale já jsem asi moc mírná. Zklidním

ji prací.My si rozumíme.Vše se nemusí řešit násilím.Když jdeme do kopce, slezu a jdu vedle vozu. Něco kobylce vypravuji, chválím jak je hodná,a dívám se po okolí. Není možné stále sedět na kozlíku a vézt se. Celé tělo mám mrtvé.

Jedeme směr Vyhlídka.Na Dobrošově se uhýbáme na Českou Čermnou a Nový Hrádek. Ve vesničce na mě volají lidé:“Jé,to je krásné,to musí být nádherná dovolená.Pane svezete nás?“Směji se:Já nejsem pán,jsem ženská jako řemen.“Jé promiňte.Nás nenapadlo,že může s koňmi jezdit také ženská.“Ani se jim nedivím,že mě vidí jako mužského.Jsem velmi na krátko ostříhaná a nosím klobouk.

Dále jedeme přes Borovou, Nový Hrádek. Mezitím si děláme také pauzu na jídlo. Jívku pouštím se napást a já si dělám polévku a nějaké těstoviny s lečem. Jen tak si skočím do lesa na houby a mám štěstí.Našla jsem krásné kozáky hned u kraje lesa.Jejich osud je jistý:Přidám je do polévky.Zastavuje se u nás místní pán.Dáváme se do řeči.“To je velšák?“:ptá se mě.Prý měl taky toto plemeno.Vypravoval mi,co měl za problémy,aby mohl mít hříbátko.Nevedlo se. To my už to víme.Bude.

Jedeme dál,míjíme hřbitov.Jívka začala ztrácet homolky.Běžně bych si toho ani nevšimla, je to normální.Před námi je kostel, podle všeho zrovna probíhá pohřeb.Je slyšet hudba a před kostelem je spousta lidí.Jak to většinou bývá, průvod půjde s rakví na hřbitov. Musíme jet co nejrychleji pryč.Nechci se raději dívat,jak se smuteční průvod vyhýbá a přeskakuje homolky.

Pokračujeme přes Olešnici v Orl. Horách a přes Polom do Sedloňova.Tam jsem se chtěla podívat na řeku, kterou můj muž kdysi pomáhal dávat do pořádku po té velké potopě. Začíná pršet.Nevadí nám to,na vše jsem připravená.Jívce dám nepromokavou pokrývku. Cestou se ptám na přenocování.“Když pojedete ještě kousek dál,tam napravo je stavení.Mají tam také koně.“:radí mi lidé.Opravdu,zanedlouho spatřím stavení.Chlapík vybíhá v širáku ze dvora a mává.Mávám na něj také a volám:“Nazdar Američane“.Váhám,jestli mám zastavit.Nemám zrovna náladu na zastávku.

Prší víc a víc, začíná doslova„slejvák.“Co teď? Jedu až do Deštného v Orl. horách. Cestou

po městečku si všímám dvou chlapců, jak se na nás dívají a usmívají se.Opravdu to musí být

pěkná podívaná na takový povoz. Jedu se ubytovat do JK.Jsme vítáni.Prý mi mého

koníka ubytují.Jívku jsem mohla ustájit ve vrchním kravíně.Seno a obrok je možno použít.

Venku je dopuštění.Na obloze otevřeli všechna stavidla. Ještě,že jsme pod střechou. Za chvíli už

se dostavují další a další koně. Jdu se podívat po konírnách.Jedno děvče mi říká“:Já Vás znám,

Vás ani tak ne, ale koně a psa.Viděla jsem Vás vloni v Adršpachu.“Ano to je pravda to jsem

objížděla od Trutnovska,přes Adršpach, Zdoňov, Teplice n. Metují domů. V konírně mají

krásného hřebce, plemeníka.Je podobný naší Jívce. Něco mi připomíná, ale nevím co.

Mám pocit že mají stejné předky,podle jmenné tabulky otce. Ještě si to musím ověřit.

Jsem strašně unavená, nechce se mi do toho lijáku a spát na voze. V boxech jsou

ustájeni další koně.Jednomu pánovi říkám,že tady chci přespat vedle koně i se psem a ujišťuji ho,že bude vše v pořádku.Nádherně se usíná, když vedle vás křoupe desítka koní seno. V noci se

krátce probudím.Je ticho.Koně spí. Je to takový zvláštní, uklidňující pocit. Venku prší stále víc a víc.Začíná pršet i skrz střechu.Posunu spacák o kousek dál a opět usínám. Pes se ani

nehne.Má toho taky dost.

Ráno přicházejí první lidé nakrmit koně.Vstáváme.Nakrmit, vyčistit,

poklidit.Každý se snaží své miláčky rozpohybovat, vyčistit, nazdobit,dát jim jen to nej, nej.

Poprvé vidím jak se dělají z hřívy uzlíčky, takové bobánky, copánky, zdobení ohonu.Úprava

koně je velmi důležitá. Komise hodnotí nejen jezdce ale i exteriér koně. Všude je shon a

nervozita.Někteří jdou ke zkoušce poprvé.Stále prší. Jdu zaplatit ustájení.Za stovku jsme se

vyspali všichni tři.Ještě nějakou chvíli se potuluji po areálu a pozoruji cvrkot kolem soutěže.

Nejsem sedlový jezdec,neznám posed,pravidla a nic co k tomu patří. Jen je mi líto děvčátek,

která soutěží.Jsou jen v lehkých sáčkách.Než se předvedou, jsou promočené.

Nedá se nic dělat, pojedu dál. Prosím jednoho pána, zda mi podrží koně, nemohu

vylézt na kozlík. Nevím kam přesně pojedu, snad mi cestu napoví zajímavý ukazatel. Ano už

je to tady.Luisino Údolí.Nádherný kout světa.Stále ještě prší.Nevadí jsme lidé přírody. Jívka

se do sytosti pase, já se dívám na tu nádheru. Ticho, ani živáčka, pes si hrabe myšky,já se

oddávám lenošení. Nacházím krásné místo na přespání. Zatlačím vůz blíže do lesa a je to.

Jívku uvážu mezi stromy, navrším dostatek krmení a pití. Mám ráda klid,ale přeci jen by alespoň rádio mohlo potichounku hrát. Musím se spokojit s deštěm.

Ráno už je klidnější, déšť ustává. Nikdo nás nerušil. Dáváme si všichni snídani. Opět

nacházím houby.Budou k obědu.Ještě že mám vůz zařízen pro plnohodnotný kočovný život.

Vodu mám stále v kanystrech,vařím na malém plynovém vařiči. V našich podhorských

oblastech je voda všude dostupná. Co víc si přát?

Beze spěchu oklikou se vracíme na hlavní silnici.Pojedeme na Kounov. Nemám ráda

řidiče kteří na nás občas troubí.Nemají k tomu důvod, jen vylekají koně. Jívka je naštěstí velice

klidná, nevadí ji to, ale nikdo nikdy neví co by se mohlo stát.

Na konci Kounova u hotelu Zlatý potok se dáváme po lesní cestě do kopců.Stále ještě

poprchává. Říkám si:V tomhle koutě, když svítí slunce musí být jako v ráji.Po dlouhé době potkávám chlapíka.Ptám se ho kde se tady můžeme ustájit.“Jeďte až nahoru,tam je statek,oni vás tam nechají.“ Vyjedeme opravdu až na vrch.Nalevo vidím hospodářské stavení.Haló, haló, je tu někdo?Vyšel chlap, za ním jedno, druhé, třetí dítě, nějací psi.“Potřebujete něco?“ptá se mě muž. „Můžeme se tady někde ubytovat?“ „Kolik vás je?“ „My dva a čas.“ „Já můžu spát na voze, ale kobylku potřebuji ustájit.“:vysvětluji.“Tak pojďte.“Ukázal mi, kde mám nechat vůz a kam dát koně a šel si po svých. Všímám si, že mají také koně. Jeden je malý pony, druhý dvouletý hucul.Za chvíli kolem mě pobíhá kupa dětí. Tato rodina má devět dětí. Nejstarší Miriam je čtrnáct let, nejmenší má tři měsíce. Spacák a všechny potřebné věci si vynáším na seno, pod přístřešek. Děti se motají všude, je to pro ně něco nového. Starší chlapec mi říká:“Viděli jsme vás v Deštném.“ Ano, vzpomínám si. „Pojďte s námi na houby“:zvou mě děti.Tak jsme všichni šli do lesa na houby. Hub jak naseto, za chvíli máme plný koš.„Paní pojďte k nám,budeme si povídat.“ Čistíme houby a přitom si vypravujeme.Dozvídám se, že oni do školy nechodí, máma je učí doma. Jednou za čas mají přezkoušení před komisí. Polovina dětí se narodila v USA, ostatní u nás. Paní mi vypravuje jak žili v Americe.Měli tam problém.Někdo postříkal chemikáliemi okolí,dostali otravu. Nevěděli co mají dělat, kam se obrátit.Sousedé jim nabídli, že jim koupí letenky aby se mohli vrátit domů, do Čech. Tak se vrátili.Pán po mnoha a mnoha letech, paní se tam provdala. Před několika lety tento dům vyhořel.Malý klučina si udělal moc blízko domu ohníček. Vše znovu postavili,dali do pořádku. Musím důrazně podotknout,že je to velice pracovitá, čistotná a slušná rodina. Vlastní mnoho ovcí a koz, živí se zemědělstvím. Žijí jinak, jednoduše.Nemají televizi, jsou silně věřící, proto mají velké problémy v sousedství.Každou chvíli na ně někdo pošle sociální pracovnice. Zbytečně. Není důvod.

Už mám několik dní vybitý mobil.Nebylo kde ho nabít. Doma jistě mají strach, co se mnou je. „Prosím,je možné si ho nabít?Bude-li mi volat rodina, řekněte že jsem v pořádku.“Opravdu, dcera volala co se mnou je.Byla dost zaražená, když se ji ozval cizí člověk.

S dětmi jsem si domluvila, že pojedeme odpoledne na výlet. Otec nařídil, každý si musí udělat svoje povinnosti, pak se může jet. Jedeme.Na voze mám šest dětí. Když se chystali, ptám se žertem:“Tu malou mi také dáte?“ „Ne tu musím kojit.“ Dva nejstarší kluci musí hlídat stáda. Otec se ještě starostlivě ptá:“Neplaší se kůň?“Ne,nebojte se.Kobyla je v pohodě.Jen já jsem trochu nervózní.Tolik osazenstva jsem ještě na voze nevezla. Směr trasy udává Miriam. Hned na začátku výletu říkám:“Musíte se o svou bezpečnost starat sami, já nemám čas vás všechny uhlídat.“ Děti si vzali velké pánské klobouky, několik jich mělo s sebou flétny.Jedeme zvesela,se zpěvem a muzikou. Nádherné. Dojeli jsme do nádherné doliny. Málokdy si uvědomíme, jak je u nás na každém kousku krásně. V dolíku se choulí několik chaloupek, domečky jak z pohádky. Dojíždíme k jedné takové.Jsme vítáni a pohoštěni. Nejvíc je vylekaný malý jezevčík.Prý ještě nikdy neviděl koně.Dostal šok,majitelka ho musela polít vodou.Opravdu to funguje.Jsme foceni ze všech stran. Jívka v zápřahu,jak se pase a samozřejmě, když jsme všichni na voze. Pro pražáky něco nevídaného. Loučíme se, jedeme zpět. Výlet trval pět hodin, nezdá se, byla to dálka. V pořádku vracím děti. Opět otázka:“Neplašil se kůň?“Bude lépe, když se zeptáte dětí.“ Měla jsem jen problém s brzdou, vypadávalo mi lanko. Děti dělaly zátěž,takže brzda lépe držela. Kluci mi nesou něco ve sklenici.Prý si mám vzít.Máma Vám svařila naše víno. Dobré,přišlo mi vhod.

„Můžete mi říci proč ta jehňata tak bečí?“ptám se ráno.“Někdo mi v noci ukradl dvě ovce, jehňata hledají mámu.Neslyšela jste v noci něco?“Ne, jsem v cizím, nevnímala jsem nic.“V noci moc nespím, nemohu se na seně uhnízdit. Jsou to velké balíky, každý je trochu jinak vysoký, tlačí. Večer si dělám protiopatření. Jak si kdo ustele, tak si lehne. Opět únava, ale jaká. Bolesti se hlásí. Mám ještě brzo po operaci, moc tu nohu nešetřím. Dostala jsem vysílačku, kdyby něco, mám zavolat pomoc. Marná snaha.Vzala jsem si léky proti bolesti, a spala, a spala. Prý jsem doslova chrápala, jak starý chlap.

V neděli jsem pozvaná na snídani. K snídani jsou bílé kynuté placky s kozím šlehaným tvarohem a na vrch domácí džem. To je dobrota, věřte mi. Před jídlem je motlitba, nejdříve v latině, poté česky.

Balím, jedeme domů. Už musím. Ahoj, ahoj. Jedu na Nové Město n. Metují. Jistě bych mohla tou samou trasou zpět, ale nejsem si jistá brzdou. Jsou to prudké stráně,a nevím jestli bych vůz ubrzdila.Raději pojedu oklikou.Stavím v Pekle. Všude je plno turistů, cyklisté,dětské tábory. Kolem nás je houf lidí.Otázka za otázkou, odkud, kam, proč, jé Vy se máte.Zabezpečuji koně na odpočinek a pastvu. Chci volat domů. Signál žádný, telefon v restauraci zlobí. Prosím o zavolání.Mohu si zavolat z kuchyně. Vedoucí mi hlásí:“Telefon už je v pořádku.“ Děkuji.“Mohu tady pod chatou přespat i s koněm?“ Bez problému. Najednou se udělal veliký chumel lidí. Lidé obdivují raky. Chlapík nese ve veliké nádobě raky. Jdu se taky podívat, to jsou mackové. Před třemi lety si nasadil pár kousků ve své tůňce a takhle se mu rozmnožili. Vedoucí restaurace chce, aby mu je nasadil do jezírka. Tak to má být. Příroda se má chránit. Ukládám se ke spánku. Jívku váži u vozu, mám ještě dost sena. Nikdo nás neruší.

Brzo ráno do mě Jívka stále strká čumákem.Jistě má zase hlad. Dávám ji, ještě ležím, nechce se mi.Nesnídám, nemám chuť. Balím, jede se. Až za Vrchovinami si dáváme pauzu. Jsem s výletem spokojená. Projíždíme Bražec, Náchod, celnicí, Poříčí, Závrchy.Machov, Hlavňov.Musím popravdě přiznat, Jívka se sotva táhne. Je to dálka. Holka vydrž, vždyť už jsme skoro domaV Hlavňově vyjedeme u Vacků na polní cestu.Jako když prásknu bičem, Jívka je k nezastavení. Zjistila,že je skoro doma a jela jako o život. Doslova do stáje vlétla. Jistě si zaslouží obdiv. Dnešní trasa do padesáti kilometrů neměla daleko.

12. Jak jsme rodili hříbátko

Jsem sice ze statku, ale jak se rodí hříbě nevím.Přečetla jsem mnoho knih, ptala se koňáků, volala veterináři,abych věděla,kdo má o víkendu službu.Chtěla jsem mít vše zajištěno, kdyby něco. Kolik koňáků, tolik rad, tolik názorů. Nevěděla jsem ani jak vypadá koňské vemínko.Opravdu strašně dlouho,spoustu nocí i několikrát za noc jsme s mužem chodili hlídat kdy už TO začne.Naše princezna Jívka si dala načas.Byla krutá zima, příroda je moudrá matka a ví co dělá.Kobylka si přidala skoro měsíc.Kolikrát jsem se dívala až se ji bude dělat na struku kapička?Snad stokrát.Něco tam je?Musím si vzít brýle.Ano je tam kapička,už to bude brzy.

Teď TO začíná, den D je tady.Už od půlnoci se chodím dívat,každou chvíli.Nechávám svítit, nechci ji rušit, jen z dálky se dívám.Od tří hodin sedím v seníku na otýpce slámy a poslouchám každý krok, každé heknutí. Po čtvrté hodině začíná přešlapovat, točit se dokola.Ani nemusím budit muže, stejně nespí.Všechno je připravené.Ručník, dezinfekce,teplá voda,dostatek slámy a hlavně my.

Jívka si lehá,už jsou vidět kopýtka, opět vstává.Máme strach, aby si nelehla do kouta, musíme mít dost místa na porod. Konečně si lehá a začíná tlačit.Nejdříve kopýtka, poté hlavička.Beru do ruky ručník, trochu ji pomáhám,držím hříbě za nožičky.Vím, že musím směrem dolů k nohám. Dostávám křeč do břicha, možná ze strachu. „Pojď sem místo mě, já nemám sílu.“:volám na muže.Stavím se jí ke kopytům.Jen trochu pomaloučku pomáháme. A JE TO. Hříbátko je venku,celé v bláně. „Honem jí protrhni blánu“: říká muž.Bylo vidět hlavičku,jazyk vystrčený ven.Jen protrhnu blánu, hříbátko se nadechne. Vyndám ho z blány, čistím tlamičku,oči,uši celou hlavičku.Co to je? Stále hledám pindíka, kde je ten pindík?To je pupeční šňůra.Přestřihnu ji, udělám uzel a je to.Byla jsem přesvědčená, že to bude kluk.Vždyť to je kobylka, opravdu kobylka.Dávám ji k mámě pod hubu. Malá začíná s mámou navazovat kontakt.Máma ji odpovídá a líže ji.Je to nádherný pocit, nedá se vypsat. Kobyla je vysílená, ani nevstává, vychází placenta. Vše je v pořádku.Jak dopadne první napití? Nechávám je v klidu, muž jede do práce, já se nasnídám.Nedá mi to, musím se jít podívat, co se děje.Malá se začíná stavět, zkouší se napít.Pomáhám ji usměrnit.Dávám jí prst do tlamičky. Sací reflex je. Když se prvně dotkla struku a šťouchla do něj, kobyla doslova vyjekla bolestí. Ale za nějakou chvíli už to šlo bez nářku.

Jak se říká, po bitvě je každý generál. Vše dopadlo dobře. Nikdo nemůže říct, bez vás by to taky dopadlo dobře.Nikdo neví. Celý rok, tedy jedenáct měsíců se čeká na hříbě a pak to vše zanedbat? Máme krásnou ryzou kobylku.

13. Úvaha

Mít koně, to neznamená jen výlety. Je to mnoho starostí o kterých se tady nepíše. Musí se nasušit seno, sehnat sláma, obrok. Několikrát denně krmit, čistit, vyvážet hnůj, močka.Kůň potřebuje pohyb.Musí se s ním jezdit,.Je jedno jestli v sedle nebo vozem. Je to stádové zvíře, potřebuje společnost. Rád se pase, běhá ve volnosti...........