Jdi na obsah Jdi na menu
 


14.4.2007-Běloves 

Konečně jsme dojeli na určené místo. Jsme příjemně přijati panem Netíkem. Kobylka je ubytována v samostatném boxu, má zrovna říji. Spím ve voze a je mi dobře. Nad vozem mi čiřikají jiřičky. Někdo podotýká, že před několika dny tudy projížděl koňský povoz tažený velkými koňmi, třetí záložní uvázán vzadu. Ráno v pohodě vyjíždíme směr Dobrošov. Je to dřina. A právě v té chvíli se to stalo.Horní cesta na Dobrošov se mi nezdála,proto jsem se rozhodla,že vůz otočím a pojedu spodní cestou. Kobylku jsem odpřáhla a uvázala u stromu, normálně jak jsem zvyklá, ale nová lonž,na které byla Jívka přivázaná se sesmekla a kobylka se dala do kroku pro mě neznámo kam.Co teď? Spěchám na Lipí do JK, určitě šla ke koním. Není tady, nevím si rady. Doslova volám SOS na 158, popřípadě aby ji zadržela před Náchodem. Mám štěstí, někdo ji vede.Prý běžela na Náchod. Nikdo si neumí představit to štěstí. Vracím se k vozu a pokračuji v cestě.Je nádherný pohled na tu naší nádhernou krajinu: Kvetou trnky i luční květiny. Konečně dojíždíme do Deštného ke Kotyzom. Jsme přijati paní Kotyzovou, je velice příjemná. Jívka je ustájená místo kravky, sama. Je to lepší a je více v klidu. Večer se dívám na nádherná zvířata, jak svolávají domů maminy s hříbaty, jednoročky až tří ročky. Všichni jsou přítulní, mazliví. Poté jsou u krmelců s obrokem seřazení v jedné řadě od největšího po nejmenší. Ten, kdo může takovýmto zvířatům ublížit není člověk, říkám si v duchu. Mám od sluníčka spálené uši a předloktí…….

Na Šerlich je namáhavá cesta.Jedeme stále nahoru a nahoru - blíže k nebi. V první třetině dávám kobylce odpočinek. Z Jívky se doslova řine pot na asfalt. Asi po 10 minutách jedeme dál. Dávám další  zastávku chci ji utřít. Jívka se sama dává do pohybu i se zabržděným vozem. „Když máš chuť jít dál, tak běž“:říkám si v duchu. Konečně jsme až na samém vrcholku. 981m n m. U hájenky odpočíváme. Jívka se válí, pase, pije, dostává obrok. Já a pes se také posilňujeme. Dojídám vánočku a koláčky. Naše další cesta vede do Orlického Záhoří. Jedeme stále z kopce. Na Zelence na mě mávají. Stavím. S radostí přijímám kávu. Dostávám tip na ustájení. V Orlickém Záhoří se ubytováváme u kovboje Ritcheiho (čti Ričího). Je mi nabídnuto vše, ale nechci obtěžovat, však mám vše, co potřebuji. Hlavně aby mohl být kůň ustájen. V noci má být mráz. Noc je studená, ale já jsem připravená na vše. -4-5°C. Spím dobře.

17.4.  Snad si dnes dáme odpočinek.Už jsme najeli 70km. Jívka toho má za ty 3 dny dost. Klobouk dolů, má můj obdiv. Byli tu reportéři z TV Prima a České televize. Přijeli a ještě na samý večer jsme s Jívkou jezdily po louce jak na cvičišti a pózovaly kamerám. Někdo si myslí, že jsem blázen, ale můj názor je ten, že je větší šílenost svištět z kopce na kole šílenou rychlostí, ještě navíc bez přilby.Takové blázny potkávám téměř každý den.

Ve Žďárkách u Hronova mi jeden pán vypravoval, že asi před 20 lety tudy projížděl Američan se svou rodinou s velkým vozem taženým těžkými koňmi až do Moskvy, napříč celou Evropou.

Já jsem klidná.Mým cílem je objet pro radost „jen“ naší republiku.

 Říká se,že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Já ten svět vidím z kozlíku a nemohu se vynadívat. Kolikrát se Jívka otočí, jestli nejede sama. Jsem tiše a jen se dívám. Nespěcháme. Proč taky? Nejedeme na závody, užíváme si. Před odjezdem jsem dostala dotaz: „Podíváte se někde po památkách?“ Já jsem odpověděla: „ Asi ne.Kůň není auto, které se zaparkuje a jde se. Já musím dbát, aby se nezamotala do lana, neutekla, aby k ní nešel hřebec (má zrovna říji) nebo zlý pes.

18.4.Ráno, bez snídaně vyrážíme.Chci co nejvíc ujet dokud je Jívka odpočatá. Jedeme lesem kolem  

Divoké Orlice. Po silnici není skoro žádný provoz. Pouštím psa, aby se taky proběhl. Asi po 10km odbočuji –odpočíváme. Jívka se válí a pase, já si dělám snídani. Po dalších 10km oběd a odpočinek. Život není jen samá práce. Jedeme trochu v dešti, trochu padají kroupy, trochu sluníčka, všeho s mírou. Okolí je nádherné! Často jsem slyšela písničku Orlice, Orlice. Je o čem zpívat. Kdo neviděl, nepochopí. Při jízdě autem je vše v mžiku pryč. Nevím, co se může stát, ale nelituji této cesty. Doma je malér za malérem. V patře praskla voda. Hříbě vyvrátilo manželovi 2 prsty na pravé ruce a já si užívám. A proč ne?

čtvrtek 19.4. Dojíždím k Prostřední Lipce, kde mám přes internet zajištěné ustájení. Dojeli mě z Deníku Náchodska a z celorepublikového deníku. Všichni fotí jako o závod. Kde se vzali, tu se vzali, Česká televize! Jívka, to je herečka. Umí se předvádět a ukazuje co umí (večerník v 18:00h ČT1)

U celnice mě čeká mladá paní, u které mám domluvené ustájení. Jsem pozvaná na večeři. Prý mi fandí celá rodina. Spím stále na vozíku a dnes jsem měla i pocit, že spím ve své vlastní posteli.

 

23.4.2007-Lázně Lipová

 

Ptám se na ustájení v Lázních Lipová. „Jestli vyjedete ten kopec, tak Vás ustájí v ovčíně, mají tam těžké koně.Jedeme do velkého kopce, Jívce se smekají po asfaltu nohy.Kobylka má dost. Asi si odpočineme. Neděle je od slova nedělat. Majitelův syn, kterého jsem potkala mi nabízí, že mi s huculem vytáhne vůz. Kdybychom se nedostali nahoru,museli bychom jet 10 km okolo.I pro toho horského koně je to dost, asi 200 m. Když se dívám dolů, teprve teď chápu, že jdou někteří cyklisté pěšky.

 Jsme na Javorníku. Máme najeto 186 km.

 

20.4.2007. Chci jet do Jeseníku sehnat si něco k jídlu a na návštěvu k  bratranci Vénovi. Ale, nemám v sobě klid, už abych byla zase nahoře u koně. Den jsem vyplnila praním prádla a očistě. V noci se budím a přemýšlím kde jsem. Je mi tak dobře a cítím se, jako ve své vlastní posteli a přitom jsem na voze.

Odpočíváme u řeky asi po 9 km. Silnice je tvrdá na koňská kopyta. Kovboj mi říkal ať ji nestrhám. Dostala jsem od něho malý balíček na cestu. Jsou to mladí lidé, nemají moc a ještě se rozdělí.Prý mi mnoho lidí fandí. Jak sama vím, mnoho lidí po takovém výletě touží, ale ne každý má odvahu nebo čas. Pes je jako koule, všechno sežere, třeba starý suchý chléb.

Ráno mi volá nejstarší sestra z Havířova prý ji kamarádka volala  „v televizi říkali, že nějaká ženská z Čech jede kolem hranic a je ti hrozně podobná.“ Ano to je moje sestra. Prý jsou na mě a na moji odvahu pyšní. Jsem ráda, že se o mé cestě ví, lidé mi pomohou, hlavně potřebuji, aby si kobylka v klidu odpočala.

Vyjíždím směr Jeseník. Před Brannou stavím a ptám se na ustájení. U jednoho domu neuspějeme. U lesní správy jsme tvrdě poslaní pryč panem nadlesním, hlavně aby mu kůň nepokopal auto. Jsme slušně vychovaní, jdeme hrdě a v klidu pryč. Když jdeme zpět směje se nám, spěte si třeba pod širákem. O pár set metrů dál nás s radostí ustájí v konibusu. I s neúspěchem se musí počítat. Až na vyjímky  nás lidé z aut zdraví a jsou přívětiví.

STŘÍPEK : Stará paní běží od svého domku k silnici, spráskne ruce a povídá: „ Paní já jsem Vás viděla v televizi a teď tu jedete, pánbůh Vám požehnej.“
Dost pohroužený pán s plnovousem, na hlavě lampasáckou čepici, klekl na silnici, zkřížil ruce jako Buddha a uklání se se slovy:„ Klaním se před Vámi.“

Jedeme do kopce, není čas na hovor, jen se směji.

Před Lázněmi Lipová jsou větrné elektrárny. Lidem prý vadí pohled na ně, ale já si myslím, že by se měli raději podívat na nepořádek po příkopech.
Jedu z koce a říkám si, tady v té stodole bychom mohli přespat. Volám a ptám se, kde bych mohla ustájit koníka. „Tady“: volají všichni.

Jsme přijati a ustájeni ve Vápenné.

Vesnička Žulová.-Kam se podíváš, všude lomy.Je nádherně. Na vrcholku je ještě sníh, jedu podél potoků.
Nejvíc se diví šoféři a ptají se mě proč nejedu zkratkou. „Já nechci jet zkratkou, já chci tu zemičku objet dokola.“:vysvětluji.

Bavila jsem se s jedním mužem, který má hodně ujeto na huculovi. Prý jel trasu Jeseník- Mikulov také s vozem, měl reklamu o své cestě přímo na voze. Mnoho lidí ho považuje za blázna. Také ho dvakrát přepadli, ale vždy to dobře dopadlo.

Snažím se, aby kobylka byla v pohodě. Snad dobře dojedeme. Máme natrženou plachtu, někde jsme se nevešli, až bude čas, tak to spravím, zatím to nevadí.

Také jsme se pásli na malém plácku, stará paní nás vyhodila, prý ať jedeme jinam. Dokud jsme neodjeli, tak neodešla.

Kvete řepka, mám tu barvu moc ráda……….

 

 

 

Horní Heřmanice-Vidnava odpočinek, Mikulovice – Ondřejovice – odpočinek, před Zlatýma Horama se ptám u prvního stavení, vidím stodolu na ustájení. Nevadí, když budou ve chlévě s telatama a kozama? Nevadí, to je také dobrá společnost. Paní my jsme o vás slyšeli. To opravdu jedete kolem celé republiky? Z kama jste? Večer jsem po kolena v potoce. Očista. Noc je pro mne moc špatná. Není mi dobře. Nespím. Ráno už o šesté balím. Jívka je od telat ocumlaná, i ofinu má od šrotu. Na Biskupské Hoře mě navštívil redaktor Českého rozhlasu Pardubice. Děláme rozhovor, fandí mi. Jsem strašně unavená.

Petrovice – ubytování koně. Odpracovat poplatek. Jenomže zvracím, mám průjem, je to prý dvou až třídenní střevní chřipka. Na slunci je to něco hrozného. Kašlu na práci. Nejsem líná, ale nejde to. Vše i čaj vyzvracím. Nedostanu do sebe ani nutné léky.

Jívka byla přes noc v kruhovce. Noc prošla bez problémů.

 

 

26. 4.

Snažím, se sníst aspoň suchý rohlík. Už dva dny nic nejím. Jívka dostává dobrotu, tajně, majitel jí nic nedá. I záchod zamkne. Už mě nic neudivuje.

Za celou dobu, co jedu, nezapršelo. Všude je sucho.

Arnultovice. Zjišťuji, že mi nejde kilometrovník. Zkouším zda je vše v pořádku. Kontroluji opět u Vysoké, kilometrovník se asi umoudřil, ukazuje 236 kilometrů. Asi tak deset patnáct kilometrů máme mínus. Musím si opět odpočnout, jsem jak v cizím těle. Jak projíždím vesničky, lidé se snaží ty domky dát do pořádku, více i méně. Jívka se kopla do nohy podkovou, pro jistotu ji bolístko vážu fáčem. Mám hlad, ale ne odvahu se najíst. Hořký čaj a suchý rohlík. Mám zimnici, asi mám teplotu.

Jedeme tak jak to jde. Na velké louce stavím na odpočinek. Najednou za náma přijelo auto. Vy mě jedete vyhodit, že ano?  Ne, já jsem milovník koní. Máme doma pár šetlendů. Strašně hodní. V létě chci s jedenácti vnoučaty taky dělat takové výlety. Máte můj obdiv. Hodně lidí mává, prý o mě četli nebo mě viděli v televizi. Pomáhá mi to. Ať si nikdo nemyslí, že se jen vezu. Je to vše pěkně únavné a namáhavé. Někdy si jen na 15 minut poslechu rádio a spím. Když se jede z kopce musím brzdit dvěma brzdama a ještě v ruce opratě. Jívka je divoška. Stále pokukuje po polních cestách. Hned by vjela na louku. Vjíždím do Bohušova. Na takovém cípu odpočíváme. Pak se uvidí kam pojedeme. Přijíždí hospodský. Zvu vás na zabijačku a na pivko. Po chvíli souhlasím, ale já jen potřebuji ustájit koně. Já sama nic nepotřebuji. Mám zdravotní problém – dieta. Ve chvilce mi donesl desetilitrový kýbl s ovsem. Za chvíli mi pán veze pytel – padesát kilo ovsa a pytel sena. Seno si vezmu, ale ten pytel ne. To je všechno váha. Já bych neměla kde spát. My vás ubytujem v penzionu – ať spíte jako člověk. Já POTŘEBIJI USTÁJIT KOŇE. Bohužel už jsme se ptali, není kde. Děkuji za pozvání a za vše, ale pro mě je důležitý kůň. Jedu dál  o tři kilometry do Matějovic. Na druhé zeptání je mé přání splněno. Jo, to jste vy, pojďte. Kobylka je v ohradě zajištěná. Má i stejnou kamarádku, jen trochu víc narostlou. 20.30 hodin zaléhám úplně znavená. Ještě nejsem v pořádku. Poprvé v životě slyším zpívat slavíky. Kačeny, žáby kváčou jak o život. Prostě ráj.

 

27.4. pátek

Spím déle. Slyším koně a ovce, ale nezájem., Ráno jdu za sedlákem. Má asi 80 až 90 hektarů polností. Musím si udělat pro koně odpočinek a já sanitární den. Prý není problém, ať si tu dělám co chci. Tak si říkám, když vidím v TV ty bezdomovce, vždyť oni ani nemají zájem se sebou něco dělat. Když pomohou u sedláka, nebo někde jinde, vždy se někdo najde, kdo jim rád na oplátku pomůže, ale oni nemají zájem. Jim ten život s flaškou a ve špíně vyhovuje. Momentálně vypadám jak bezdomovec, ale v jiné podobě.

Jedeme a doslova na nás chumelí z třešňových stromů. Začínají kvést jabloně, trnky už jsou dávno odkvetlé. Jedeme kolem pole se šťovíkem. Používá se sušený na topení. Jaké to je topení? ptám se. Snad prodělečný, ale zvedají dotace, tak by to mělo být lepší.

 

28.4. Kousek za Matějovicemi mě  potkal novinář, který mi včera volal na mobil a ptal se, kde tábořím. Fidel Kuba z krnovské redakce Deníku nás fotil a dělali jsme rozhovor. Postěžovala jsem si, že už dlouho jsem nepotkala někoho, kdo má připojení na internet. Vytáhl z auta notebook, a já jsem mu na louce plné pampelišek nadiktovala poslední část svých záznamů. Až se dostane do Krnova, tak to pošle mailem. Varují mě, že do Pelhřimova nás čeká dost špatná cesta. Uvidíme.

 

28.4.

Ráno vyjíždím z Matějovic-Rusína do Piskořova a Biskupic. Tam jsem pozvaná poblahopřát k 60-tinám a povozit děti. Dostávám výslužku. Poprvé co mám koně, jsem něco vydělala, jinak vždy vozím zdarma.

Teď bych neudělala vyjimku, ale aspoň mám na kredit.
Město Albrechtice
Ptám se na ustájení, nalézám ho bez problémů, dokonce zdarma.

Projíždíme Krnovem: Jívka, jako když se předvádí, klape jako hodinky. Jeden kruhový objezd, druhý, vše zvládáme bez problémů.
Krnov - Opava

Je tu docela provoz. Na protější straně silnice vidím koně, ale nemám odvahu takto frekventovanou silnici přejet.Jedeme dál, 3km před Opavou nacházím místečko na pastvu. Ptám se, kde se dá ustájit kůň. „Jó to musíte zpět do Starého Mlýna.“ Nechce se mi jet asi 3 km zpět. Pasu Jívku a čekám, až se na silnici uklidní provoz. Mám jet do Vávrovic? No co, zkusím to.

Vyšlo nám ustájení u koňského nadšence. Má 5 koní.

Jejich známí zavolali novinářku z Opavského a Hlučínského deníku. Všichni jsme se pobavili.

29.4

Ráno mi vypravoval, jak funguje koňský trh v Polsku. Ty koně prý neznají nic jiného, než slovo „KURVA“ a rány BIČEM!

Všechny koně z kamiónu uváží a běda, kdyby se jen jeden hnul, nedej bože kopnul, už ji měl bičem. Dají se sehnat všechna možná plemena, pro ně to je trh s masem. Ta moje divoška ani neví, jak se má. Ona cvičí se mnou, ne já s ní.

Ve voze se chová tak, jak má, je bezproblémová.

Mám najeto 305km. 
30.4.
Ráno vyjíždíme v klidu, projíždíme Opavou, ptám se, kudy vede cestička.

Jedu přes pole na Pusté Jakartice. Jeden mě posílá tudy,druhý jinudy, není to jednoduché točit se ve městě za plného provozu. Lidé se dívají, mám obavu aby nebyla havárka. Konečně jsme tam, kde být chceme.

Před Chuchelnou stavím, možná někdo poradí, kde přespat.

Je večer, 30. dubna, noc čarodějnic. Třeba mě budou podezřívat, že k nim patřím, jsem taková kočovná čarodějnice. Štěstí mám až na náměstí, je tam pořádný rej. Jívka je vyjevená. Jeden pán mi říká: „ Počkejte, mám koně rád, něco s tím provedeme.“ Zajíždíme jen kousek. Pán je dost nerozhodný. Má, nemá. Nakonec nás u sebe nechá. Jívka je ustájená, dostává ručně sušené seno, oves ještě mám.
1.5.
Špatně spím, mám opět své problémy. Slyším Jívku, jak žvýká, jak si lehá, vstává, žvýká, pes se ani nehne, má dost naběháno.

2.5

Ráno mě vyprovází koňáci, hned mi pomáhají zapřahat.

Jívka je jak na pérko, nervózní, a já ještě víc. Hlavu mám jak věrtel.

Jedeme, trochu bloudím, nikde rozcestník, někdy není koho se zeptat.

Všude je orné, není kde napást. V noci stříkali řepku, je to všude cítit. Všelijakými cestami a cestičkami se dostávám do vesnice Hať.

Je dlouhá alespoň 4km. Vidím jak na louce jezdí dívenky, mávám na ně. Pak zatočím k nim, dáváme se všechny do řeči.

Nejstarší syn ze statku mi radí, ať tady zůstanu přes noc.

Jeho tatík by si se mnou rád popovídal, ale momentálně je pryč. Souhlasím, má pravdu, před Bohumínem bych nemusela najít ustájení.

Na dvoře je boží dopuštění: holky a kluci popohánějí koníky. Učí hříbě na uzdě, má s nimi trpělivost. Naše Jiskra by s nimi hned zatočila.

3.5

Ráno mě bratr starého hospodáře vyprovází zkratkami až na hraniční přechod. Nevím, zda mě pustí přes Polsko (asi 1,5 km.)

Český pohraničník a Polský pohraničník stáli s palcema za opaskem, kolty nízko u pasu a s rozkročenýma nohama pozorovali, co se to k nim žene za cirkus.

To tady ještě nebylo. Asi na nás byl „božský“ pohled. Nic jiného je nezajímalo, jen doklady koně, psa a mé.„V pořádku, můžete projet.“ Na druhé straně už jsme ohlášení. Projíždím zadem Bohumínem.

Stavím až v Orlové. Jívka začíná být apatická, unavená, je třeba si odpočnout.

Odpočíváme u pana Kiky na Ranči u Anči. Jívka je hýčkaná a já u své neteře také. Mám spoustu prádla na vyprání. Peru si v ruce, ale v pračce je prádlo lépe vyprané.

Scházím se s rodinou mé sestry. Radost ze setkání je oboustranná.

A jede se dál…. Poprvé na mé cestě prší, co prší, přímo lije.

Opět máme štěstí na dobré lidi.
V Pražmu ve skladováku u kravína jsme našli azyl.

Lidé mi vyšli  ve všem vstříc.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář