Vyjížďka v Machovské Lhotě
5. 7. jsme pozváni na vyjížďku do Lhoty, docela se těším. Ráno muž vstává nakrmit koníky, ale opět prší. Žádný vlahý deštík, ale doslova průtrž. Tak co, pojedem? Po deváté se počasí konečně trochu umoudří. Postrojit, ustrojit se a jedem. Muž zůstává doma, přijede s dcerou později. Je to ale jízda, kobylky jsou odpočaté a plné energie. Cestou přes Polici mi málem vstoupil starý pán pod koně. Nemůže pochopit, kde jsme se vedle něj vzali. Mně to nejde na místě zabrzdit jako u auta! Také mi jednou jeden koňák vysvětloval, že musím koně strhnout opratí, až si sednou na zadek. Ne, nejde to u těchto malých koní, mají krátké krky a v nich obrovskou sílu. Mám to potvrzeno od koňáka, který má také tyto malé koně. Cestou, hned vedle asfaltky, vidím kozáky, babky, podmásníky, ale nemohu zastavit, kobylky jsou jak na pérko. Muž říkává, že jsou jako Pendolíno- budˇ stojí nebo jedou. Konečně dojíždím do Lhoty, nikdy jsem tady na srazu nebyla, nevím jak se dostat na louku u Jirmanů. Jednoho pána se ptám, který mostek je k Jirmanům. Vjíždím přes můstek, ale kam dál? Jsem na zahradě s anglickým trávníkem, co teď? Někdo volá: „ Koukněte, Rejchrtová si jede klidně skrz park s koňma a na posečeným, ta drzost!“ Jsem docela překvapená, opravdu, nechtěla jsem, ale nevím kudy. Pepa i jeho žena to berou s rezervou a klidem. Už se čeká jen na „záhoráky“ z Broumovska. Paní Tučková z Police fotí, málem se jí zavaří aparát. Přiřítí se Petr Žoček, a to dokonce pěšky, jako předvoj, jede jich prý hodně. Dorazil také můj muž s dcerou, kterou jsem dlouho neviděla. Nebyl ani čas si spolu popovídat. Všichni se vesele vítají. Malinko se posilnili a jede se. Opět se snažím s koníky zařadit vpředu. Pro naše koně je to lepší, jsou klidnější. Po zběžném počítání je nás asi dvanáct povozů, ke stovce lidí a patnáct sedlových. Hned se chlapi hecovali, zda je více záhoráků, nebo těch z okolí. No počkej, vsaď se, postavíme je vedle sebe a uvidíme....
Cesta po Machově je veselá, lidé se zastavují, dokonce v jedné chalupě stojí překvapený muž ve dveřích a drží v rukách hrnek s polévkou a jeho stará maminka vedle. Je to síla, taková nádherná jízda. Přijíždíme do Nízké Srbské k hospodě, na takovém malém plácku se máme všichni vejít? Ale dopadlo to, každý si nachází kousek pro své oře. Jen se rozložíme, soused popovídá se sousedem, natočí si pivo, přeptá se na novinky a začíná lít, ale jak. Bouřka, blesky, z nebe tečou proudy vody. Každý se v mžik žene někde ukrýt, honem přikrýt postroje, povozy. Je až s obdivem, jak se v této situaci chovají všichni koně. Nikdo nejančí, každý kůň stojí bez hnutí, ani jim nevadí blesky a hromy. Jak bouře přišla, tak odešla. Pomalinku koňáci vylézají, každý se šibalsky chechtá tomu druhému. Mladý Špaček i Petr Žoček z Martínkovic mi vyznávají obdiv za moji „cestu kolem republiky“. Říkám: „ Jsem blázen, viď?“ „Krásně jste se zbláznila!“ Mám radost, když mi fandí i mladí. Za chvíli, jen co někteří zjistí, že už neprší, prásknou do koní a jsou pryč. My jedeme až na Bezděkov se „záhoráky“, cestou se omladina trochu baví. Jakmile naše kobylky zjistí, že už jedem sami opřou se do chomoutů a jedeme s větrem o závod. Muž je nejvíc spokojen, když obě běží trapem pěkně stejnou nohou. Když se jim souhra nevede, rozhoupává se vůz. Městečkem Policí projedeme jako blesk, v Bukovici u restaurace se lidé udiveně dívají. Koníci ze sebe vydávají dost, jedou domů opravdu trapem. V Pěkově potkáváme Toníka Jansu, stojí, líbivě se na nás dívá a říká: „Tak to se dnes už jen tak nevidí!“ Mám dojem, že v ten moment jsme byli všichni šťastni, včetně Toníka. Koníci jsou vyjetí, my moc spokojení. Večer si jde muž na pivo, každý, kdo nás viděl, prý říká, jak to hezky vypadá. Co víc si přát?....
Fotografie na http://www.jkostas.estranky.cz/fotoalbum/rok-2009/vyjizdka-do-lhoty-5_7_2009