Naše hříbátko
Tak máme hříbátko, nádhernou ryzku. Má několik malých bílých flíčků,bílý prostředek hřbetu a zadní kopýtko. Na čele malou hvězdičku, staří koňáci tomu říkali kvítek.Opravdu to vypadá jako nerozvitý kvítek. Jaké jméno jí dáme? Nic mě nenapadlo, nakonec jsem ji dala jméno po její bábě, JISKRA , čili Jiskra 2. Možná by mohlo být Jiskra z Pěkova nebo pěkovská Jiskra? To ještě uvidíme, až jak nám uznají její rodný list.
Hříbátko nám roste jako z vody, má velký výběh, když se rozeběhne, mámu rozdovádí, že nevědí kde se zastavit. Jednou na pastvě se kobyla začala válet, malá na ni chvíli koukala, běhala kolem a nevěděla, kde její máma začíná a kde končí. Za nějakou dobu ji chce napodobit. Zrovna se dívám, co se to tam v té trávě mrská? Ejhle naše hříbátko.V trávě se mrskají jen její nožičky, jako hůlčičky, na všechny strany. Ale s prvním válením asi byla spokojená, protože hned nato vyskočila a dala se do trapu, vyhazovala na všechny strany.
Řehtání se tomu nedá říkat, to je pískání. Tak jako malé děti mají slabé hlásky, hříbátka pískají. Je to nádherný hlásek.
Chodíme s oběma na pastvinu, kobyla se pase, malá běhá jak o závod. Jednou se přišel podívat pan Dohnal z Vestce, Jívka byla jejich hříbě. Je to její první potomek. Zrovna se obě rozběhly, nestačil se divit. Opravdu, oni mi říkali, ať ji dám připustit, že bude mít krásné hříbě. Kobyla vypadá dobře a hříbě je také pěkné. Aby ne, když tady mají takový rozběh. Malá se žene k nám, máma plna strachu, hned za ní. Stará se o malou velice dobře, je k ní pozorná, mléka má dost. Malá je zvědavá, všechno musí prozkoumat, aspoň kopýtkem hrábnout, zoubečkem okusit.
Jednou se pokusíme jít na silnici, někdy se začít musí. Já vedu mámu, muž vede malou Jiskru. Jdeme až na konec vesnice a zpět. Pro dnešek dost, malá si musí zvykat na provoz. Další den si děláme procházku vesnicí znova, kopýtka si musí zvykat na tvrdý povrch. Upoutáváme pozornost řidičů, někteří projedou obloukem a s úsměvem. Ono se každý den nevidí malé hříbě. Někteří bezohledně prolétnou jako blesk kolem nás, ale vše zvládáme. Máma kobyla, jakmile nevidí své dítě, okamžitě se začíná ohlížet a je neklidná.
Dostávám zprávu o koňském srazu na Slavném. Chtěla bych tam jet, malá musí ještě trénovat. Zapřaháme do vozu i s malou, mile nás překvapila. Jedeme pomalu, muž jde vedle vozu a na malé drží ruku, taková jistota, že bude vše v pořádku. Bez problému projedeme celou vesnicí. Zkušený koňák se musí smát, co vše děláme, ale je třeba si uvědomit, že jsme koňáci z leknutí. Vše děláme stylem pokus-omyl. Kůň pro nás není jen věc, ale především přítel a kamarád.
Den před srazem na Slavném je třeba řádně vyčistit koníky, vždyť je toto setkání první po dlouhé době. Ještě než se nám narodila malá, nebylo možné s hřebnou kobylou jet až do Martínkovic. Byla jsem tam na koňském srazu bez koně a připadala si, jako když tam nemám co dělat. Taková zbytečná. Náhodou v řeči s koňáky se zabrousí na tento důvod, ejhle, můj pocit mají i ostatní, kteří jsou také bez koní.
Jsme všichni připraveni, se mnou na kozlíku sedí Jana, muž je nucen dělat zátěž na konci vozu. Pes je samozřejmost, ten by to snad odstonal. Kobylky se doslova na jízdu těší. Malá v klidu a s jistotou běží vedle své mámy. Cestou máme jen malou pauzu na proskočení a pro napití malé. Jako první přijíždíme na Slavný.
Za malou chvíli přijíždějí další spřežení, všichni se známe. Nakonec se dostavují povozy z Martínkovické strany, kteří přijíždí až přes Řeřišný. Je to krásný pohled na vyšňořené tažné těžké koně. S nimi jedou sedloví a jedno hříbě. To hříbě bylo opravdu unavené, lehlo ani se nehlo. Naše malá, ta všechny vítala svým jekotem, když si může zaječet, tak je spokojená.
Je teplo, nádherný den, slunce pálí. Koně i s povozy jedou do dvora k Dostálům, do stínu, mají nárok na občerstvení, koně i lidé. Nám to tak nevadí, posedáváme na louce, malá Jiskra i s mámou jsou klidné.
Zastavila se u mne novinářka Zuzana Kubečková, mezi hovorem se zmiňuji o svém plánu na příští rok, jet příhraničím kolem naší republiky.
Druhý den je o tomto koňském setkání v novinách článek. O mém plánu také. Co je psáno to je dáno. Je to můj závazek. Hlavně, aby naše dvě krasavice byly v pořádku.
Jak můžeme a dovolí čas, jezdíme do lesa na dříví. Kobyla se pase a malá lítá na všechny strany. Rozběhne se takovým tempem, až tráva lítá a dělá velké kruhy. V lese mám strach, aby si malá neroztrhla kožíšek o větvičku nebo o suk. Když je moc rozdováděná, musím jí uvázat poblíž mámy. Stačilo ji malou chvíli nechat uvázanou, kopýtkem doslova rozcupovala oprať, na které byla přivázaná. Pro hříbě je toto ježdění přínosné, upevní si kostru, svalstvo a dostane návyk. Jen do lesa a zpět je to
Letošní zima není moc krutá, sněhu je pomálu. Když jsem viděla malou poprvé, jak se chtěla vyválet ve sněhu, nějak se jí to nezdálo. Začala si lehat, asi jí sníh studil, protože se hned postavila. Zahrabala kopýtkem a opět si lehala, přeci si nebudu lehat do toho studeného. Sláma vypadá jinak. To máma má jiné mínění, ta se nemůže nabažit válení. Po delší době si přeci dává odvahu, a to bylo to pravé válení. Když je prašan, není lepší slast.
ODSTAV: Pro každé mládě je tato doba těžká. Původně jsem myslela, že ji nechám, až si máma udělá pořádek sama. Láďa mi říká: ‚chceš jet na dlouhou tůru, musíš ji odstavit, aby kobyla netrpěla.‘ Tak odstav. Není to lehké, malá už není malá. Je to krásné statné hříbě. Snažím se aby měla vše, aby netrpěla žízní, pase se, seno už dávno bere sama. Ale když to mámino mléko je tak dobré, vy mi ho nechcete dát, já vás nakopu. Opravdu se postaví zadkem ke mně a snaží se vyhodit zadek. Plácnu ji, snaží se kousnout, někdy se jí podaří i štípnout, chytne za bundu. Koňáci upozorňují: nenech si to líbit, bude zlá. Snažím se ji trochu usměrnit, někdy to jde, někdy ne. Musíme ohradu rozdělit, jsou vedle sebe, aby malá nemohla pít. Jak se na pastvě najde příležitost, okamžitě ji využije k napití. Ta se teda umí rozzlobit.
Jednou jdeme všichni na pastvu, musíme kousek po silnici,asi nemám svůj den. Kolem nás projede tahač, naše malé zlatíčko se leklo. Leknutí pro koně znamená uskočit a utéct. Nejdřív mě porazí do příkopu, udělá čelem vzad a tradá domů. Snažím se ji udržet, ale udržte si metrákové zvíře. Po břiše mě táhne z příkopu na silnic. Ještě že nic nejede, smyká mě po bílé čáře uprostřed silnice. Držím oprať, ruka povoluje, neudržím ji. To je trap, muž běží za nimi, bez problému uhnou domů. Tak a znova, sama je nezvládnu. Velká kobyla není problém, doslova na jednom prstě se dá vést jen s vazačkou. Prostě malá se to vše musí ještě dlouho učit.
To není vše. Jdeme z pastvy, muž vede kobylu, já malou. Malá to je živel, z kopečka se jen tak rozběhne, já ji nestačím a malér je na světě. Už se mi nepodaří vyrovnat rovnováhu a letím, doslova po hubě, jen to břinkne. Hříbě jak zjistí, že je volné, trapem po silnici žene domů. Nejsem ničeho schopná, jen dávám řidičům znamení, aby zpomalili. Teprve druhý den shledávám následky: odřeniny, modřiny. Další den ji vede muž, jenže ona má všechny čerty v těle. Z ničeho nic se vzepře na zadní, když dopadá zpět, nakopne ho předním kopytem do hrudníku a ještě aby věděl zač je toho loket, šlápne mu na nohu. To jsou dozvuky: bolest, že nemůže ani dýchat, malíček podle bolesti zlámán. Ptám se pana Dostála ze Žďáru, jak to máme dělat? Dobrá rada nad zlato. Je to jednoduché.Kobyle dáme řemen kolem krku, navážeme malou, další vázání je u ohlávek. Máma kobyla má tolik síly, že ji udrží.
Nejvíc se malá baví, když je na pastvě a náhodou se někdo objeví se psy. Ta zvědavost je velká. Přijde, chvíli kouká, možná by si očichala toho pejska. Málokterý pes má tolik trpělivosti, možná v tom hraje roli i strach. Pes začne štěkat, kobylka frkne, otočí se, vyhodí zadek do vzduchu, kopyta vyletí dozadu. Je to na pováženou. Náš pes si v prvních týdnech užil své. Ta jak mohla prolétla kolem něj, vyhodila kopyta dozadu a chtěla ho nakopnout. Jednou se jí to přeci podařilo. Ben si přišel stěžovat, připlahočil se s kňučením. Měl červené oko, asi ho do něj trefila. Po této zkušenosti již ví co a jak a dává si na ní pozor.
OČISTA:Už od prvního týdne se snažím , aby si zvykala na lidské doteky. Kartáčem ji čistím kožíšek, kopyta se musí vyčistit háčkem. Tady nejde ani tak o čistotu, ale o poslušnost, že musí stát na jednom místě a zvedat nohy. Zatím se nám to daří. Už i kopýtka trochu kovář strouhal. Tedy zatím jen malinko upravil postoj. Říkal, že je znát na kopytech, že hodně jezdíme.
Opravdu.Někdy jedeme jako o závod. Po delší nepřízni počasí konečně vyjíždíme. Kobylky jsou plné síly, odpočaté. Jedeme malý okruh. Do Police, u kovárny odbočíme na Sibiř a zpět. Ženeme jak o závod, nemohu je zklidnit, popravdě ani nechci, jen jim říkám,‘po vesnici můžeme jen padesát.‘ Již téměř doma se nám mohl stát malér.Před kapličkou odbočuje auto, všechna auta která nás do kopce předjela musí zůstat stát. My se řítíme a najednou problém: brzdím, kobyla je ale tak rozjetá, že nechce zastavit. Doslova ji strhávám, ona se snaží uhnout na stranu. Ještě že se auta rozjela.Je to ponaučení pro MNE. Malá se chce taky ukázat, umí se pěkně odpoutat. To stačí, aby vyhodila zadek, máma se přidá a jedem. Někdy mám obavu, když někoho předjíždíme, aby nevyhodila zadek a nenakopla toho člověka.
V únoru, protože není sníh, je už možné jít na pastvu. Malá se vyběhá a obě napasou. Po pastvě jdu zapřáhnout obě do vozu, že pojedeme domů. Mámu kobylu mám postrojenou a starám se o malou. Ani si nevšimnu, že se mi kobyla odvázala a jde si klidně směr domů. Když si toho všimnu je dost daleko, co teď? Držím malou, ta jakmile zjistila, že máma jde pryč, chce taky. Ono se řekne, podržet hříbě. To se rozběhne, samozřejmě se nedá udržet. Chvíli jí zvládám, ale pak se mnou cukne a já sebou švihnu o zem. Jedu jako po másle po břiše. Jediná myšlenka je: jakmile ji pustím, je konec. Nebudou ani jedna k chycení, poběží po silnici domů. Hrozná představa, to smrdí malérem. Držím a nesmím pustit. Malá v ten moment tahoun brečí a volá mámu. Ještě, že máma má rozum, vrací se, přeci neopustí své dítě. Chytnu ji za ohlávku a je vyhráno. Bez problému se nechají obě zapřáhnout a jedeme domů. Další zkušenost. Stále je, co se učit. Nikdo není dost chytrý.
Dnes (24.3)je naší malé jedenáct měsíců a má ujeto vedle mámy u vozu neuvěřitelných
Když jsem dávala kobylu připustit, vyptávala jsem se, jak mám s hříbětem pracovat? Normálně, máma ho vše naučí. S hříbaty je velká legrace a hodně práce. Nikdo nechce hříbata, každý chce hned hotové koně. Hotový kůň je až po třech letech. Pokud má dobrého učitele, koňáka, pak je to dobrý kůň. Nevím, co to hříbě mohu naučit já? Vždyť jsem koňák z leknutí. Ale snažím se.
ROZHODNUTÍ
Co předcházelo rozhodnutí jet kolem republiky? Byla jsem úplně na dně, jak zdravotně tak psychicky. Neměla jsem žádný motiv, proč tady být. Nejstarší dcera mi donesla knihu o cestě kolem zeměkoule na kolech od Lucie Kovaříkové a Michala Jona. Vždy jsem byla víc dobrodruh. Ráda jsem kdysi cestovala, teď to byl pro mě velký problém. Moc se mi první díl líbil, další také. Dovedla jsem si představit tu námahu, dřinu, zimu, horko, nebezpečí, ale i krásné zážitky. Doslova jsem se těšila na další a další čtení.
To byl ten důvod si sehnat koníka. Byly tady také jiné důvody, které nechci rozvádět. Mám mnoho léků, bez kterých nemohu existovat. Proto mi stačí koník, ten mě tahá ze všech mých potíží. S koníkem kolem zeměkoule? Určitě ne, ale máme krásnou zemičku. Od myšlenky není daleko ke skutku. Ze začátku jsem jezdila na kratší výlety. V časopise Jezdectví byla zmínka, že nemáme žádný koňský rekord. Proč něco nezkusit? Začala jsem o tomto nápadu přemýšlet. Proč si neudělat delší výlet? Co takhle jet kolem republiky?
Jen tak sama pro sebe jsem začala studovat mapy. Odvahu mám, co jiného potřebuji?
Zkusím rekord. Ono se řekne rekord, ale musí být oficielní. To znamená pozvat komisaře pro rekordy. Ano, komisař není problém, ale je dost drahý. Suma sumárum do deseti tisíc korun. To je pro mne vysoká částka, neumím chodit od jedné firmy k druhé. Neumím přijít oknem, když mě dveřmi vyhodí. NE. Musím si vystačit sama.
To znamená řádné postroje, vůz, když vůz, tak s plachtou, aby se na něm dalo i spát. Kobylka má hříbátko, je čas vše obstarat. Ptám se zkušených koňáků, co je třeba? Chtělo by to nějakou reklamu, aby se o tobě vědělo. Každá rada dobrá. Píšu do časopisu Jezdectví, v dubnovém čísle vyjde můj příspěvek: S koněm kolem republiky. V létě se shodou náhody seznamuji s produkční České televize, pí. Činčerovou. Natáčela reportáž s p. Milerem, SEDLÁCI. Projeli jsme jen kolem a televize nás zaznamenala. Prý mám dát vědět. Ale k tomu přeci ještě potřebuji na něčem psát. Dostávám starší počítač, na kterém píšu tyto své stránky.
Zašla jsem za paní Tučkovou do firmy RIJAT v Polici n Metují s prosbou, zda mi může nějak pomoci. Našla jsem u paní Tučkové pochopení. Přes své zaneprázdnění založila pro mě webové stránky, dodala své fotografie. Jejich firma zhotoví pro můj vůz i plachtu. Jsem jí a jejímu muži moc a moc vděčná.
Ještě kováře. Muž říká: ‚ zavolám Pepovi Machovi, to je pan KOVÁŘ, mistr.‘ Pepa se musel smát, když uviděl ta malá kopýtka. Jistě, takové malé podkovy nikdy nedělal.
Protože nejsem počítačový génius potřebuji pomoc, kterou mi dává slečna Jana Hoffmannová. Stará se o mé e-maily a vše co nejsem schopná na počítači udělat. JANI DÍK.
Máme svou malou kobylku a její mámu moc rádi a jsme jim vděční za každou krásnou a veselou chvilku,kterou s nimi můžeme strávit.
PRO ŠTĚSTÍ !!!!
