OPĚT BOŽANOV
Mám záměr, pokud možno co nejdřive, dostavět ten svůj srub. Nakládám na vůz vše, co asi budu potřebovat. Pes Ben se od vozu nehne, co kdybych chtěla odjet bez něj! Kobylky jako by už cestu znaly, přesně vědí, kam se jede, kde odbočit. Když se jede přírodou, stále se kochám, je to nádhera, klid, žádná auta, jen někdy potkám pěšího. Většinou zastavím na kus řeči, odkud a kam jde nebo se jen tak pozdravíme a jedem dál. Miluji takovéto cestování.
Na srubu pilně pracuji, sehnala jsem ovčí vlnu na zatepleni stropu. Strop obkládáme s mužem překližkou a dřevěnými deskami, které doma dlouhou dobu překážely. Co s podlahou? Na zem jsem zatím dala jen igelitovou plachtu, na kterou přijde silná plachta s kobercem. Mám už i kompletní patrové postele, kamínka a pár drobných kousků nábytku. Ve srubu je možné normálně vegetovat, což je to nejdůležitější. Popravdě byly dny, kdy jsem i trochu trpěla zimou, ale byl to můj SEN postavit takovouto trucovnu. Večer si sednu před srub a dívám se po okolí. Jak jsem zjistila, hory s božanovským lomem, Koruna, Špičák, mají každou chvíli jinou podobu, světlo, odstín. Záleží na počasí, každá chvíle má svoji náladu, vyzařování. Je třeba jen vnímat a všímat si. Je to paleta pro malíře.
Když přijedu zpět do civilizace, jsou to pro mě šoky. Auta a všudypřítomný hluk sekaček a křovinořezů. S čistým svědomím k sečení používáme kosu, jen pro sušení sekačku. Jinak správné sekačky jsou naše kobylky. Nezbudou ani sedmikrásky. Jen přijedu domů a zapnu rádio: „letecká katastrofa, samá havárka, podvody.“ Někdy, při nepříjemné situaci, třeba u zubaře, zavřu oči a vidím nádherné stromy nebo pohled do dáli na panoráma. Příroda je moje obrana.....
VTIP, který nám vyprávěl kovář při strouhání kopyt.
Víte, proč poníci koušou a jsou vzteklí? Protože jsou „nasraný“, že jsou malí!